Slunce, pláž, karneval a oceán...Mazatlán...

Před mnoha měsíci seděly tři slečny v Praze v hospůdce a bavily se o Mexiku, o ITESM a o jejich nadcházejícím semestru v zahraničí...původně to vypadalo, že všechny tři pojedou spolu do Monterrey, ale pak se jedna z nich dozvěděla, že ITESM má jeden kampus v přímořském městečku a bylo rozhodnuto. Tou slečnou je Iva a tím městečkem Mazatlán...

Už když jsme jely do Mexika, tak jsme se domlouvaly, že se vzájemně navštívíme. My, já a Míša, jsme tu návštěvu podnikly jako první. Minulý týden ve čtvrtek jsme se spolu s dalšími 4 lidičkami (Guy, Debora, Goufy a Auriene) vydali do Mazatlánu.
Abychom si Mazatlán užili, vypustili jsme ve čtvrtek a někteří i v pátek školu. Ještě v 10:30 jsme nevěděli jak pojedeme na letiště a zda se všichni balí...nicméně ve 14:30 už jsme všichni seděli v letadle nedočkaví dalšího výletu. (Co se týká letu, tak pár zajímavostí:
1) letěli jsme s nízko nákladovou společností VivaAerobus
2) nízké náklady = nepřiřazují se sedadla - kdo dřív přijde, ten dřív mele
3) letenka, kterou dostane člověk na check-inu vypadá jako účet ze supermarketu :-))

Letiště v Mazatlánu je taková malá budova uprostřed ničeho. Do města nám to trvalo cca 45min v taxíku. V Mazatlánu je ještě o hodinu méně než tady v Monterrey, takže oproti ČR je to -8 hodin.
Jen co jsme zahodili věci v obýváku, vyrazili jsme na jídlo a na malou procházku po pláži. Sluníčko se pomalu chystalo k západu, pláže byly vesměs opuštěné a pro nás to hlavně byl první pohled na oceán...
Večer jsme chvíli poseděli u Ivy doma, počkali až dorazí pár dalších zahraničních studentů a pak se společně vydali podívat se na zahajovací večer karnevalu. A jak jsme jeli? My z Monterrey jsme zvyklí na klasické taxíky, nicméně Mazatlán má hned několik možností cestování:
1) klasické taxíky, ale ty nemají taxametr a taxikáři si účtují co je napadne
2) autobusy - ty sice máme v Mty taky, ale nikdo je nevyužívá
3) colectivos - nákladní auto s rampou vzadu, na které jsou připevněné 2 lavice a plachtová stříška
4) pulmonías - (aneb česky plíce) no, víte jak vypadá takový ten malý bílý golfový vozík? Tak to je přesně ono!
Když si skupinka zaplatí colectivos, tak to každého vyjde tak na 10 pesos.
Předpokládala jsem, že začátek karnevalu je už součástí karnevalu a že uvidím spoustu masek a převleků...a kde nic tu nic...zahájení bylo o hudebních a jiných vystoupeních a o pití piva. Takže jsme se po čase sbalili a vyrazili do klubu u pláže. Sumbawa. Zaplatili jsme si vstupné = a tedy i all inclusive...takže se pilo a pilo a pilo a pilo a....atd. =) Pánové jsou asi stydliví, takže pařily jen opilé dámy a náramně si večer užívaliy A protože pánové jen seděli a pili, tak jim brzy začala být zima a bylo na čase jít domů...přeci jen: Zítra je taky den.

Iva, Goufy a já (kdybyste mne nepoznali...)

Pátek jsme strávili na pláži. V podstatě se nedělo vůbec nic. Jen jsme leželi, slunili se a odpočívali a Guy s Goufym se vyblbli na vodních skútrech. Po nezbytném smytí písku z našich těl jsme šli poznávat noční Mazatlán a jeho přípravy na vrchol karnevalu...poté nás Iva zavedla ke svým kamarádům Finům na domácí párty... nezůstali jsme příliš dlouho - přeci jen to celodenní ležení na pláži bylo dost únavné, takže ještě před půlnocí jsme byli doma. To jsem však ještě netušila, že noc zdaleka není u konce. Guy s Deborou koupili láhev vodky, kterou jsme za tu noc úspěšně vypili!

Na sobotu jsme si naplánovali výlet na Isla de la Piedra a lvouny. V 10:00 jsme vystoupili z colectivos hladoví. Nicméně nikde v okolí nic k jídlu...tak jsme se nalodili a doufali, že oběd bude brzy. Ceny v Mazatlánu jsou vtipné - člověk musí vědět, že všechny ceny jsou přehnané a musí začít smlouvat až se cena dostane na normální úroveň :-). Cesta začala plavbou kolem majáku, pokračovala kolem bílých skal až k mini ostrůvku, na kterém se vyhřívali lvouni. Pak se plulo nazpět k ostrovu Isla de la Piedra, kde na nás čekali vtipné přepravní prostředky - traktory s vlečkou. Dovezly nás do restaurace, kde jsme měli v rámci vstupenky možnost využít 2 aktivit a naobědvat se. Jako aktivity jsme si vybrali projížďku na koních a projížďku na nafukovacím banánu (banana boat)...Bylo to sice jen na pár minut, ale i tak to byla sranda =).
Po výletu jsme se rozdělili - Guy, Debora a Goufy jeli domů k Ivě a my tři jsme vyrazily na maják. Původně nás Mexičani strašili, že je to výstup tak na 45 minut...a nakonec jsme byly nahoře ani ne za 20min =). Bohužel, než jsme vylezly nahoru, tak se objevila mlha a nebylo vidět vůbec vůbec nic :-( Tak jsme chvíli čekaly a když se nic nedělo, tak jsme se vydaly na cestu domů. Jako zákon schválnosti, když jsme sešly dolů, tak bylo nádherně jasno...opět...
Sobotní večer měl patřit jen a jen karnevalu - měl to být jeden z hlavních okamžiků. Podle toho, co jsem viděla, to znamenalo opít se na ulici, tancovat na ulici a hlavně ošahávat každou ženskou, která se objeví v dostatečné blízkosti.
Ohňostroj nad mořem a nad palmami byl nádherný. Pivo se prodávalo ve velkém (jak množství - 2l láhev, tak v množství - člověk čekal cca 40min ve frontě =))...lidí bylo neuvěřitelné množství... podií s hudebním programem jakbysmet. Z téhle vřavy jsme raději utekli zase k Finům a dopíjeli naše 2l piva u nich...nakonec nám to přeci jen nedalo a kolem půl čtvrté ráno jsme se vydali na obhlídku toho, jak to v centru vypadá...a věřte nebo ne, ale bylo tam pořád stejně živo. Byl tedy neuvěřitelný problém dostat se skrz dav a sehnat taxíka bylo prakticky nemožné. Naštěstí se objevil Ivin mexický kamarád Uriel a odvezl nás domů...a v pět ráno, kdy už se pomalu rozednívalo jsme se konečně dostaly do postele.

Neděle byla naším posledním dnem v Mazatlánu a tak jsme si ji chtěli užít každý po svém. Goufy dospával (vrátil se až po sedmé ranní) a pak vyrazil s Iviným spolubydlícím na playa bruja (tam zahraňáci jezdí a učí se surfovat a odpočívají apod...je ale cca 30min za městem). Guy s Deborou vyrazili na pláž kousek od Ivy a strávili tam celý den nicneděláním. Auriene strávila noc i celou neděli v nemocnici. V pátek večer jí nebylo dobře, tak si zašla do nemocnice pro nějaké prášky, v sobotu v noci se napila piva, dostala panický záchvat a raději šla do nemocnice...odkud ji ale zase nechtěli pustit dokud nezaplatí...No a já jsem chtěla do města...přeci jen jsem nepřijela jen kvůli pláži, ale taky kvůli Mazatlánu jako městu...Míša se nakonec rozhodla přidat se ke mně a k Ivě, takže jsme šly na nákupy...a sightseeing =)
Bohužel v 6pm jsme se museli vydat na letiště, abychom stihli náš let, takže jsme přišli o velkou parade, která se konala na nábřeží...

Do Monterrey jsme dorazili kolem 11pm a málem jsme umrzli zimou...ačkoli Mazatlán není nijak extra krásné nebo úžasné městečko a je přeplněný americkými a kanadskými turisty, vzpomínali jsme na teplo, které tam bylo ještě další dva dny.

Moje adresa...

Během posledních pár dní se mi ozvali někteří z pravidelných návštěvníků mého blogu, že by rádi věděli moji adresu do Mexika, aby mi mohli něco poslat...takže...

Tohle je moje přímá adresa:

Calle Cataluña 250-8, dpto 2
Colonia Alta Vista
Monterrey, Nuevo León
64840, Mexiko

Pokud chcete mít jistotu, že dopis, balíček nebo cokoli dorazí, tak je lepší poslat to přes DHL, FedEx nebo něco podobného....(klasická pošta tady prý moc nefunguje...)

No a pokud chcete mít úplně největší jistotu, že mi vaše psaní přijde, tak jej pošlete do školy.

Para: Lucie Kalinová - estudiante internacional
Oficina de Programas Internacionales
ITESM, Campus Monterrey
Colonia Tecnologico
Eugenio Garza Sada 2501
Monterrey, Nuevo León
648 49, México

No, a pokud byste někam (třeba do DHL) měli dát nějaký kontakt na mě, tak moje telefonní číslo je 81 15 91 83 55. (Pokud byste mi ale chtěli zavolat nebo napsat sms, tak je to číslo +52 1 81 15 91 83 55).

No a to je vše...cca za 15 min odjíždím na letiště, směr karneval v Mazatlánu...páááááááá

Huasteca Potosina

Všechno začalo tím, že přišel José, že zná báječné místo, kam můžeme vyrazit…že toho moc neví, jelikož jeho kamarád neměl čas mu všechno říct, ale že prostě musíme jet. Tak jsme domluvili skupinu, zajistili auta a vyrazili. Naším cílem bylo městečko Xilitla v regionu Huasteca Potosina.

První auto vyjelo v pátek ve 4am (teda to byl sraz, ale než jsme se opravdu dostali z města, tak bylo skoro 5am) – José, já, Goufy, Luz a Vale (která byla tak laskavá a vzala na výlet své auto). Cesta měla trvat něco kolem 8 hodin, takže jsem myslela, že budu mít čas se prospat…ale opak byl pravdou. V tomto autě se prostě nedalo spát – ani v tuto chvíli ani kdykoli jindy během víkendu (hudba na plné pecky, zpěv ostatních, klábosení apod). Asi po půlhodině jízdy nás zastavila policie – za překročení povolené rychlosti o 15km/h. Tak se Vale, která řídila, dala do přesvědčování, že je ráno, že je na silnici sama a že už to nikdy neudělá…a tak jsme po 5min odjeli bez pokuty…dobrý, ne?

Někdy po 12.hodině jsme zahlédli u silnice stánek s ovocem, tak jsme zastavili, koupili si ovocný mix, kokosovou šťávu a než jsme to spořádali, tak Vale vyzjistila, že kousek od místa, kde jsme je „místo, kde se rodí řeka“ a že je tam moc krásně. Jelikož druhé auto mělo dorazit až večer, tak jsme se vydali to místo hledat. Myslíme si, že jsme to nenašli, místo toho jsme dorazili do vesničky Tambaque, kde se říčka rozprostírala do šířky a kde se dalo ponořit se do vody. Koupili jsme si pár piv, kluci se převlékli do plavek a sedli jsme si do příjemně teplé vody a kecali…(Goufy a José se nechali mnou oddat a celý víkend se pak chovali jako manželský pár).

Když jsme se vyhřáli a vyčvachtali, tak jsme vyrazili dál do městečka Aquismon. Krásné městečko, které vypadá tak, jak si většina z nás představuje Mexiko. Je plné indiánů, starých krásných staveb a příjemné atmosféry. Po krátké procházce jsme zamířili k první restauraci na oběd. No, máte mé přiznání – dala jsem si jen maso – půlku kuřete a zajídala jej tortilami…

A pak už jsme měli jen jediný cíl – Xilitlá. Jakmile jsme dorazili, hledali jsme hotel na přespání – a do práce se dala opět Vale, která ukecala cenu a nechala nám ji snížit ze 130 pesos na noc na 99 pesos…

Večer přijelo druhé auto: Guy s přítelkyní Deborou, Joel, Eva a Francisca. A první co, tak nám vyprávěli, jak platili pokutu 1000 pesos…njn, neuměli to ukecat (teda povedlo se jim to snížit z 1500 na 1000, ale to je všechno). Společně jsme se vydali do městečka hledat něco k jídlu. Byla otevřená jedna restaurace a pár obchodů a to bylo vše. Když jsme hledali nějaké místo, kam bychom zašli po jídle, tak na klub jsme mohli rovnou zapomenout…jediné co se nám povedlo najít byl poměrně ošuntělý bar, který 20min po našem příchodu zavíral (naštěstí to znamená, že nikdo nový nesmí dovnitř, ale ten, kdo už tam je, tam může zůstat jak dlouho chce). Něco po půlnoci jsme se vydali zpátky, trochu se prospat.

V sobotu ráno jsme vyrazili s jediným cílem – Las Pozas. Las Pozas jsou surrealistické zahrady postavené anglickým básníkem Edwardem Jamesem ve druhé polovině 20.století. (wikipedia)

Po třech nebo čtyřech hodinách strávených v této džungli jsme se rozhodli pokračovat někam dál. Celý region je plný indiánů (Huastékové), indiánských památek a přírodních krás. Na mapě nás zaujaly pyramidy v městě Tamuin necelé dvě hodiny autem od Xilitla. Bohužel provoz na silnici způsobil, že cesta trvala 3 hodiny, pyramidy nebyly v Tamuin, ale za městem…když jsme si už mysleli, že jsme je našli, tak jsme zjistili, že Tamuhi sice je pyramida, ale jenom jedna a že to co hledáme je Tamtok a že za hodinu zavírají. Takže jsme vyrazili zběsilou rychlostí (teda asi tak – byla to prašná cesta uprostřed pastvin plných krav, které sem tam stály, příp. ležely na silnici…takže to zas tak rychle nešlo). K pyramidám Tamtok jsme dorazili cca ve 4:30pm a už bylo zavřeno. Naštěstí jsme měli s sebou Vale, která opět vyrazila vyjednávat. Přelezla plot a po cca 10 minutách se vrátila s tím, že prohlídka bude, ale nebude to na hodinu a půl, jako je obvyklá prohlídka, ale jen na 45 min. Tak jsme vyrazili…

Jedná se o pyramidy starší než ty nejznámější v Mexiku. Pochází z 6.století před naším letopočtem a jsou jednou z prvních takovýchto staveb. Proto nejsou tak velké, ani impozantní, ani úplně dochované, ani s možností vstupu dovnitř. Ale přeci jen je to součást mexické historie. Jedná se o pyramidy indiánského kmene Teenek (nebo také Huastékové). Bohužel obě lokality, jak Tamohi, tak Tamtok jsou hodně nové (byly objeveny teprve nedávno a vykopávky stále probíhají), takže ani o jedné kultuře se pořádně nic moc neví.

Cestou zpět jsme se zastavili na večeři na opravdu úžasném místě. Uprostřed absolutního ničeho, kousek od neuvěřitelně modré řeky, se nachází restaurace ukrytá pod střechou z palmového listí. Večeřet při západu slunce bylo opravdu něco nezapomenutelného.

Cesta zpět do Xilitla už byla opravdu otázkou necelých dvou hodin, jelikož nebyl skoro žádný provoz…njn, byl Svatý Valentýn a jelikož všichni kromě Guyho a Debory mají své partnery na druhé straně zeměkoule, tak jsme se rozhodli, že jej zajdeme oslavit spolu. Našli jsme lepší bar, kde seděli samé páry a přiťukávaly si a cvrlikaly…dali jsme si pár drinků (bože, ty ceny jsou neuvěřitelné…ty ani v Monterrey nejsou!!! Mojito = 30 pesos = 45 Kč!) a šli spát, jelikož ráno byl sraz v 8am.

Domluvili jsme se, že společně vyrazíme do jeskyní Mantezulel a na vodopády Tamul. Bohužel cestou jsme se sobě navzájem ztratili. A signál kteréhokoli mobilního operátora v této oblasti nehledejte…hledali byste zbytečně. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme do jeskyní sami, a doufali jsme, že druhé auto časem dorazí.

Jeskyně Mantezulel se nachází kousíček za indiánskou vesnicí Mantezulel. Tři malé indiánky nás dovedly až do jeskyní a ukázaly nám vše zajímavé, co našly. Pokoušela jsem se alespoň nějaká slovíčka pochytit, ale jazyk Huastéků se španělštině moc nepodobá. Naštěstí nejstarší z holčiček (cca 7 let) uměla španělsky.

Indiánky nám ukázaly Cueva de Luz (neboli Jeskyni světla). Jeskyně byly něco jako vstup do jiného světa. Projdete dírou a ocitnete se v ráji. Nad hlavou vám poletují a hulákají papoušci, v tmavých koutech se ukrývají netopýři, ze stropů visí liány a vše kolem je nádherná zeleň. Prostě si připadáte jako ve příběhu Julesa Verna Cesta do středu Země.

Cestou z jeskyní jsme potkali druhé auto a domluvili jsme se s nimi, že se sejdeme ve 3pm u vodopádů.

Původně jsme se chtěli předtím podívat ještě na Sótano Golondrinas, ale cesta byla tak špatná, že jsme to raději vynechali, aby auto od Vale bylo schopné další jízdy.

Pomalu a jistě jsme se přesunuli do Tanchachínu. Z této vesničky se dá dostat k vodopádům Tamul. Tam jsme opět přenechali iniciativu Vale, která opět ukacela cenu – tentokrát jsme dostali „slevu“ 35% =)…no a abychom si zkrátili čekání na druhé auto, vyrazili jsme na cukrovou třtinu, která rostla všude kolem. Nečekala jsem, že to bude dobré a bylo. Člověk to jen nesmí jíst, stačí žvýkat a vycucávat šťávu…

No a jak probíhala cesta na vodopády? Pronajali jsme si lodičku i s průvodcem, dostali záchranné vesty, pádla do ruky a vyrazili proti proudu. Pádlovali jsme cca 40-45 min až jsme se dostali k cíli. 105 metrů vysoké vodopády Tamul se nacházejí na řece Gallinas a jediná přístupová cesta k nim je po vodě (a nebo se můžete vypravit na túru, ale uvidíte je jen shora).

„Zaparkovali“ jsme lodičku, vylezli na skálu vedle vodopádů a užívali si volných skoků do vody. Bylo to supeeeeeer…nemám ale nejmenší zdání, jaká to byla výška. Když se tak zpětně dívám na výšku vodopádů a na výšku skály, odkud jsme skákali, mohlo to být tak 15-25m (záleží, jak byl kdo odvážný :-)). Jakmile jsme se vydováděli, vyrazili jsme na cestu zpět. Asi po 10minutách jsme ale parkovali znovu. Tentokrát nás naši průvodci zavedli do obří jeskyně, která je zatopená a kde se dá plavat v teplé vodě a pořádné tmě :-). No a pak už před námi byla opravdu jen cesta domů…teda jak před kým. Někteří z nás museli v pondělí do školy, takže jsme promíchali auta a jedno (já, José, Luz, Eva a Francisca) jsme vyrazili domů do Monterrey, a druhé auto (Vale, Guy, Debora, Goufy a Joel) vyrazili do Tampica, aby se druhý den ráno podívali na pláž Mexického zálivu.

No, ještě musím popsat zážitek z cesty domů. Vyrazili jsme v cca 10pm, tj. za úplné tmy. Celou cestu řídil José a jediné co si přál, bylo, aby na něj někdo celou cestu mluvil. Takže jsem se na sedadle spolujezdce pořádně vykecala (vesměs španělsky)…no, ale cca po hodině jízdy začalo pršet…trvalo to asi hodinu a byl konec a říkali jsme si, že to je v pohodě. Ale nebylo…cca 80km před Monterrey nejenže pršelo, ale ještě ke všemu byla taková mlha, že jsme byli schopni vidět max. 10 metrů před auto a museli zpomalit na nějakých 30 km/h – a to jsme si zaplatili průjezd dálnicí, abychom byli co nejdříve doma!!! Ale proč to píšu? Na déšť nebyl nikdo z nás připraven! Tady obvykle téměř neprší…

Do Monterrey jsme celí šťastní dorazili lehce po páté ráno…takže jak výlet začal, tak tak i skončil…

Party, spánek, učení...škola a zkouškový týden...

Žiju, nebojte se, nic se mi nestalo...jen nebylo moc o čem psát...tak jsem se na chvilku odmlčela... ale myslím, že po tak dlouhém příspěvku byla trocha volna potřeba...

No, a co se vlastně poslední dobou dělo? Po večerech byly párty, domácí dýchánky apod. a přes den se člověk pokoušel učit, jelikož týden, který právě končí byl "zkouškový". Ono je to tak, že během semestru jsou 3 týdny zkouškové. Během nich se píší parcialní testy, dělají velké prezentace apod. Dá se říci, že je to tak 25% závěrečné známky, takže se člověk musí snažit.
No a já a testy? No, z Escenario Regional de America Latina y el Caribe jsme měli fakt příšerný test (2 části - jedna trueXfalse, druhá otázky. První část - vyber si z 15 otázek 10 na které odpovíš a místo True nebo False napiš 1191 nebo 1911 :-)) Druhá část bylo 12 otázek, ze kterých jsme měli odpovědět na 10. Pod každou otázkou, skládající se z 3-4 podotázek, byl rámeček, do kterého se mělo odpovídat...co nebylo v rámečku, to se nepočítalo...a velikost rámečku vzhledem k obsahu otázky byla totálně směšná...takže člověk ani nevědel zda má odpovídat na všechny otázky nebo něco raději vynechat...). Ale co, dopadla jsem mnohem lépe než jsem čekala, takže jsem spokojená...
A test z RRHH (aneb HR :-)) byl naopak naprosto v pohodě...během 45min jsem popsala 4 A4 ve španělštině a jsem se sebou naprosto spokojená...=)
No, ale test o kterém se musím zmínit je z Líderazga...online test. 20min na vyplnění. 10 otázek s výběrem odpovědi...no, a jak se takový test píše po česku? Kamarád mexičan vám pošle otázky v domění, že jsou pro všechny stejné. Vy si v klidu najdete odpovědi a když je máte, tak zavoláte svému příteli a během rozhovoru s ním, vyplníte test. Jenže ouvej, ony ty otázky jsou jiné...takže u toho ještě zmateně listujete knížkou a hledáte odpovědi... :-) A jako třešničku na dortu, nakonec máte jako výsledek 90% :-).

Jelikož se blíží Valentýn, tak to tady momentálně žije balónky, srdíčky, červenou barvou, růžičkami...no prostě láskou. A aby toho nebylo málo, tak to tak funguje i ve škole...všude jsou stánky, kde si můžete koupit tyhle blbosti...a dokonce můžete koupit něco své milé a nechat jí to doručit do hodiny...jak milé, že?

No, nic...jsou tři hodiny ráno a já ani ne za hodinu odjíždím na další víkendový výlet...takže se mějte krásně a já se zase brzy ozvu...

Něco jako "Road Trip"

Road Trip...? No, jak jinak nazvat víkend, během kterého urazíte něco přes 1300km a přitom se pohybujete na území jednoho státu? (Mexiko aneb Spojené státy mexické se skládá ze 31 států a jednoho federálního distriktu. Takže jsme ve skutečnosti projeli státy čtyři - Nuevo León, Coahuila, Zacatecas a San Luis Potosí) A ještě jedna otázka se nabízí - Jak je možné, že jsme si udělali čtyřdenní výlet? Jednoduše - v pondělí 2.2. bylo volno, jelikož Mexiko slaví 5.2. Den konstituce (njn, Mexičani mají rádi prodloužené víkendy a tak si den volna na oslavu dali už v pondělí a ne ve čtvrtek, kdy se to nikomu nehodí :-)).

A teď už k našemu výletu. Cca v úterý se domluvilo, že pojedeme do Real de Catorce, ale že naši mexičtí kamarádi nemají dostatek míst v autě a tak, že si jedno autíčko pronajmeme. Ve čtvrtek k večeru přišel Guy s tím, že má auto a v něm jedno místo pro mě. Kluci zdola potom pořádali své první barbecue - aneb koupili rošty a vymýšleli jak to udělat bez grilu :-). Cca o půlnoci přišli na návštěvu Španělé, kteří měli také pronajaté auto a plánovali výlet do Real de Catorce. Takže jsme začali hledat možnosti kam ještě společně jet, když už máme ta auta. Napřed to vypadalo na město San Luis Potosí, ale nakonec padla volba na Zacatecas. Ve 2 ráno jsme se rozloučili nadšení tím co nás čeká a nemine a už v 7am jsme se setkali před SevenEleven (něco jako Albert =) akorát nonstop).
Cesta do Zacatecas byla pro většinu z nás ve znamení spánku a odpočinku. Ale ti co se dívali kolem sebe (jako třeba já), tak viděli úplně jinou krajinu než na jakou jsou zvyklí. Dalo by se říci, že všude samá poušť, lesy z prapodivných kaktusů, cesty rovné podle pravítka a jen ty hlavní vyasfaltované a hory, hory a hory...opravdu něco úžasného...







Do Zacatecas jsme dorazili cca po 5 hodinách jízdy, zaparkovali auta v poblíž centra a vyrazili na průzkum. Zacatecas je úplně jiné město než Monterrey. Tady najdete ty bílé domky, romantická zákoutí, historické stavby. Na první pohled jsme byli uchváceni...na ten druhý jsme spatřili lanovku. (To víte, když se ve 2am rozhodnete vyrazit, tak nemáte moc času opatřit si o daném místě příliš informací...) Lanovkou jsme se dostali na kopec, ze kterého byl nádherný výhled na téměř celé město Zacatecas.
Sotva jsme překročili hranice Coahuily začalo se postupně vylepšovat počasí, takže jakmile jsme dorazili nahoru, kluci zamířili okamžitě k nejbližší restauraci - zda mají pivo. A měli! :-) Po příjemném osvěžení (sice není nad české pivo, ale místní Indio či Corona opravdu nejsou tak špatný =)) jsme zaregistrovali "přemostění". Nevím, jak se to přesně jmenuje, ale jedná se o to, že vede lano z jednoho kopce na druhý, vy jste k němu připoutáni a jedete...Takže jsme vyrazili. Všichni jeli v klasické poloze - aneb v sedě...ale já chtěla něco extra, takže jsem byla Spiderman! aneb hlavou dolů, nohama omotaná kolem popruhů, které mě poutaly k lanu...panečku, to byla jíííízda =). Jelikož jsme měli zaplacené jízdy dvě, tak druhou musel každý okamžitě zkoušet jako já...:-D...njn...

Tak to jsme my...José, já, Luz, Nano, Joel a dole Guy a Marcel...

Bohužel, něž jsme se vyřádili, tak jsme zjistili, že už je moc pozdě na to, abychom stihli zajít ještě do dolu. A tak jsme se pěšky vydali zpět do centra. Hned za katedrálou v úplném centru města jsme objevili malinký hostel, a tudíž měli kde hlavu složit =).
Ale nebyla by to zábava, kdybychom hned zůstali v hostelu a nic dalšího nepodnikli. Takže po vydatné a výborné večeři (to mi připomíná, že budu muset napsat aspoň jeden příspěvek na téma mexické jídlo...) jsem dostala nápad, díky kterému si budeme všichni Zacatecas pamatovat ještě hooodně dlouho. Koupili jsme si 2 balení piva a vyrazili na kopec nad městem (já blbec romantik chtěla vidět noční Zacatecas shora...). Jelikož ale podle mapy na žádný kopec cesta nevedla, tak jsme zkusili první odbočku na prašnou silnici, která se nám líbila. A jak to dopadlo? Dojeli jsme k nějakému objektu - asi čistička vody, vystoupili v úplné tmě a šílené zimě ven, vytáhli piva a 20 minut nadávali na zimu, vyprávěli si horory (protože takhle vždy začínají - banda studentů se vydá na nesmyslné místo, kde je jeden po druhém zamordován....), snažili se nezabít o kaktusy a spatřit alespoň kousek města. Jako naschvál totiž zrovna přišli mraky a my nic neviděli...:-) Takže jsme to pak vzdali, sedli do aut a vydali se zpět. Cestou se však počasí začalo mírně umoudřovat, takže jsme zaparkovali, zůstali pěkně v teploučku aut, zapli hudbu na plné pecky a kecali a blbli a vymýšleli voloviny apod.
Do postele jsme se dostali kolem půlnoci...a aby to bylo spravedlivé, tak v každém ze dvou pokojů spala jedna slečna a zbytek pánové (povím vám, sice jim je přes dvacet, ale podle chování byste jim tipli tak 12!!! Krkání, prdění, mlácení se...atd atd atd jo a nesmím zapomenout přemoudřelé kecy o sexu...).
Ráno v 10am se nám podařilo vykopat Španěly z postele a vyrazit do dolu. Zajímavý, velký, prostorný důl El Eden je zčásti zatopen. Dalo by se říci, že na něm není nic extra, ale je...je to světový unikát. Jediný důl, kde jedna jeho část je přebudována na diskotéku...(na tu se snad vydám při příští návštěvě...).
Po dole a poslední pohledu na Zacatecas před námi byly 4 hodiny jízdy autem do Real de Catorce. Nikdo nám ovšem neřekl, že i když jsou na mapě nakreslené dvě cesty, tak jedna není sjízdná pro normální auta. Takže jsme si díky tomu udělali cca 50km zajížďku. Nicméně, i ta se nám líbila, jelikož jsme se seznámili s mrtvým hadem na silnici a s místními, kteří právě vzdávali hold Panně Marii Guadalupské.
Do Real de Catorce, zapomenutého města, jsme se dostali až v 6 večer. Naši mexičtí kamarádi (bylo jich 11 a zase samí chlapi, takže jsme s Luz nakonec opravdu byly jediné dvě členky naší výpravy) už na nás čekali se zprávou, že spaní ve stanech nebude, že máme pronajatou jednu místnost (ano, pokud to počítáte, spalo nás v ní 18!). Místnost nezařízená, na zemi vytvořené jedno velké lože ze spacáků, stanů a různých dek. Nicméně - Real de 14 (14=Catorce) je městečko ve výšce 2750m.n.m., takže zima je slabé slovo. Protože jsme přijeli docela pozdě, tak jediné, co nás danou noc čekalo, byla párty. Prodloužený víkend přilákal na známé místo polovinu zahraničních studentů z Tecu a polovinu jejich mexických kamarádů, takže jsme se neustále potkávali se známými tvářemi...a ve 3am jsme byli opravdu rádi, že ležíme na studené zemi a vyhříváme místnost alkoholovými výpary.

V neděli ráno, po nadechnutí se čerstvého vzduchu jsme si zaplatili vyjížďku na koních do nedalekého města duchů - jsou to pozůstatky osady kolem stříbrného dolu. Kluci si ještě cestou ke koním stihli koupit klobouky - menší sombrera, takže vypadali jak domorodci. Korunu všemu nasadil Guy, který si místo koně vyžádal oslíka :-)). Upřímně jsem ráda, že jsem se nemusela nahoru plahočit po svých (cca 3180mnm) - byla to kamenitá a prudce stoupající cesta. Ale zážitek to byl opravdu super :-).úúúúžasné, co???

To, na co se kluci těšili nejvíce byla ale cesta do pouště. Museli jsme si počkat, než se auta určená na tento výlet vrátí a tak jsme si každý trávili čas po svém - kluci pojídali gorditas, popíjeli pivečko, holky vyrazily obhlédnout krámky, podívat se po městě a slunit se (tak, že málem zmeškaly auto a ještě si k tomu připálily obličej =)).
Polovina naší výpravy seděla na střeše a polovina uvnitř. Cesta to byla šílená (a byla to ta samá, kterou jsme den předtím málem zkusili - díkybohu, že jsme to neudělali). Klesání bylo poměrně dost prudké, silnice nebyla silnice ale kusy skály a kameny. Z jedné strany jsme měli sráz a z druhé skálu...a sem tam jsme potkali někoho v protisměru...ještě že jsem nemusela řídit já... ;-)
Přijeli jsme do pouště a začal lov...lov na kaktusy. Jediný důvod proč se pořádají tyto výlety je ten, že jedině v této poušti rostou pelyotls (kaktusy, které po snězení mají halucinogenní účinky). Nevím jak se mi to podařilo, ale rozhodně jsem byla jeden z nejlepších hledačů...a jeden jsem si i utrhla pro sebe (ne na jídlo - na památku...bohužel, ale za hranice města se s nimi nesmí... :-(). Kluci spořádali kaktusy na místě...u nikoho z nich se okamžitě neprojevil ani jeden příznak halucinací...naopak, během cesty zpět jim začalo být špatně, nevolno, nepříjemně od žaludku a byli pořádně utahaní (výborně jsme se s Luz na jejich účet bavily =)).

Tak takhle se cestuje...náhodou to byla fakt síla - docela děsivé, když se naše autíčko naklánělo ze strany na stranu podle kamenů a já jen doufala, že nespadnu :-)

Takže když jsme dorazili zpět do města, tak je okamžitě přešel jejich původní plán jít spát do kopců, do jedné jeskyně bývalých dolů, a zamířili zpět do naší smradlavé komůrky. Většina upadla do hlubokého spánku a zbytek kecal a kecal a kecal. Nakonec se všichni jakžtakž zmátožili a vydali jsme se na jídlo...pak na jedno pivko/jednu coca colu/jednoho panáka...a v jednu už všichni spali jak zabití.

Západ slunce nad Real de Catorce

Na pondělí nám zůstal poslední úkol. A to byla cesta zpět. Další 4hod v autě na silnicích nakreslených podle pravítka...a na co jsme se všichni těšili nejvíc? Na naši postel, sprchu a teplo...
A pokud si myslíte, že tohle je konec...tak se nebojte...vypadá to, že tohle je teprve začátek...už za dva týdny tu nejspíš bude další výlet...Cuatro Ciénegas...tak uvidíme ;-)