Předpokládám, že nejednoho z vás při čtení mého blogu už napadlo, že se tady flákám, nic nedělám a jen cestuji...ono, když se vrátím k tomu, jak vypadal březen, tak musím uznat, že to není daleko od pravdy...:-)
Napřed jsem si odjela za Tomáškem do NY, slavně se vrátila v pondělí večer, pak jsem byla dva dny doma a ve čtvrtek ráno už zase seděla na letišti a čekala na letadlo. A tentokrát opravdu čekala...asi 5 hodin. Ale pěkně popořádku...
Jak to všechno začalo? Luz přijela na začátku března z návštěvy kamaráda v Miami a prohlásila, že to bez pláže nevydrží a že jedeme. Ostatní naši obvyklí spolucestující už byli v Baja California Sur, tak jsme se rozhodly vyrazit tam. Koupili letenky, našly třetího do party - Craiga a nemohly se dočkat bílých pláží, slunička a moře.
Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak když jsme v 6am dorazili na letiště, tak nám oznámili, že let bude odlozěn kvůli požáru na letišti v San José...tak jsme se usadili a čekali a čekali a čekali...nakonec jsme se po 5ti hodinách dočkali, nastoupili do letadla a náš další road trip začal.
Do San José Cabo jsme dorazili jen se dvěma cíly - 1) sehnat auto 2) co nejrychleji na pláž a do vody! Získání auta dostala za úkol Luz - přeci jenom její španělština je něco jiného než ta moje (a Craig španělsky skoro nemluví).
Víte, jak to chodí v Mexiku? Přijdete k přepážce, řeknete, že chcete auto, oni vám řeknou, že vám jej pronajmou za 500 pesos na den, vy řeknete, že je to moc, že půjdete k jiné společnosti, tak vám to sníží na 450 pesos na den a když ještě dodáte, že auto chcete vrátit v jiném městě než kde si ho půjčujete, tak řeknou,
že to je za poplatek 500 pesos. Vy zase že ne, že to je moc drahé, a tak to jde tak dlouho až se dostanete na 350 pesos na den a 450 pesos poplatek za vrácení auta jinde. To není špatné, co říkate? :-)
Takže jsme měli auto, našli nějaký prospekt s mapou San José del Cabo a vyrazili. Upřímně San José del Cabo by správný Čech nazval "díra po granátě". Je tam spousta luxusních hotelů, převážně pro Američany (ostatně jako všechno na Kalifornském poloostrově...), je tam draho a nikde nic extra. Na pláži nás při nádherném počasí bylo pět a půl a toť vše...ale to nám přesně vyhovovalo. Vyblbli jsme se na vlnách, užili si sluníčka, mírně se připekli a vyrazili na lov. Cíl byl jasný - chceme mořské potvory...a taky jsme je dostali. Povím vám, tak dobrou rybu, čerstvou, jemnou, plnou chuti a výborně připravenou jsem neměla ani nepamatuji...aaaach...no nic, pokračujeme.
San José del Cabo pro nás byla jen zástávka na cestě - neměli jsme v úmyslu se tam nějak významněji zdržet a tak jsme nasedli do auta a vyrazili do známějšího (a taky více turističtějšího a dražšího a plnějšího Američanů) střediska Cabo San Lucas. Našli jsme si hotel (cena opět usmlouvána y 600 na noc za pokoj na 450 pesos :-)) a šli prozkoumat městečko. Na každém rohu je bar, McDonnald's a obchod se suvenýry, prostě typické turistické městečko a tak jsme večer zkusili jeden z místních klubů (tohle mi asi v ČR bude chybět - obskakující čísníci, pohodlné sedačky, mnohem lepší hudba...).
V pátek ráno jsme se vydali na výlet lodí (spíš lodičkou) aneb vodním taxi. Cílem byla skála pelikánů, dále pak nejjižnější cíp kalifornského poloostrova, kde jsou známé skalní oblouky, válejí se tam lvouni a nakonec pláž milenců. Je to jediná pláž na světě, která je omývána z jedné strany mořem a z druhé strany Pacifickým oceánem a je přístupná pouze z moře. Celé dopoledne jsme se na ní váleli, pak nás náš taxík zase vyzvedl a my nasedli do auta směr Todos Santos.
Měli jsme v plánu dorazit docela brzy do Todos Santos, ale cestou jsme uviděli překrásnou pláž, naprosto opuštěnou a neodolali...představte si kilometrovou pláž s bílým pískem a jen vy a racci...hmmm...hned bych jela zpááátky...
V podvečer jsme dorazili do Todos Santos. Je to taková málá vesnička, která se stala známou díky megahitu skupiny
Eagles - Hotel California. Zkusili jsme se zeptat, kolik stojí noc v tomto hotelu a ačkoli v Todos Santos jinak nic není, tak hotel je prý na měsíc dopředu plný a nejlevnější pokoj stojí 2500 pesos.
U večeře jsme pokračovali v tradici mořských potvor...a k tomu se Luz stihla seznámit s číšníkem, který nás po zavíračce vzal na reggae party - v první chvíli ve mně hrklo, jelikož chtěl, ať nastoupíme k němu do auta a vezl nás pryč z města, ale pak bylo všechno OK a žádná katastrofa se nekonala.
Ráno jsme se vypravili na místní surfařskou pláž a učili se surfovat. S mým instruktorem byla fakt sranda, a nakonec mi někdo řekl, že je to mexický šampion v surfování...tak asi díky tomu se mi podařilo si pár menších vln sjet...a popravdě...já chci znovaaaaaa... :-)) Bohužel, z pláže byla cesta zajímavá...Vybila se nám baterie u auta. Naštěstí se objevil nějaký chlápek, co nám pomohl pomocí kabelů nastartovat a naší další zastávkou se stala kancelář půjčovny a výměna auta.
Celou dobu jsme se všude ptali, že bychom chtěli vidět velryby...a všude jsme měli smůlu...až tohle odpoledne se na nás aspoň trošilinku usmálo šťestí. Jeli jsme po pobřeží, obdivovali krásy bílých panenských pláží, koupali se apod. a v jednu chvíli jsme dokonce zahlédli velrybu. Byla daleko, ale šplouchala se ve vodě pořádně :-). Ještě v noci jsme dojeli do La Paz, ubytovali se v hotelu (o tom raději ne...nechce se mi na tu hrůzu vzpomínat), zalehli a okamžitě usnuli.
La Paz pro mě zůstane ve znamení hned několika věcí. Pohodlně se usaďte a sněte se mnou...Výlet na lodi. Jen vy a vaši kamarádi. Azurově modré moře. Delfíni. Plavání s delfíny. Šnorchlování.
Modré, oranžové, fialové, žluté rybičky. Velké hvězdice. Lvouni. Lvouni plavající kolem vás, pod vámi, skákající a skotačící. Pláž Balandra. Neuvěřitelně krásná zelená voda, hloubka do 1,5m. Panenské pláže...(a parchanti zloději mobilních telefonů). Tak co líbí??? Mně ano, a přesně tak vypadal náš den.
Jelikož jsme ale náš výlet zasvětili lovu za velrybou, vydali jsme se na doporučení místních do dalšího přístavu - San Marco. Upřímně, jedná se o další díru po granátě, kde jsou dva hotely (majitelé jsou sourozenci),
dva obchody a všude reklamy na velryby (dokonce mají i dopravní značku velryby!). Bohužel, ani tady jsme neměli štěstí...A tak skončil náš lov. Neúspěšně. I když nás to mrzelo, tak jsme si výlet užili, spoustu toho viděli, pořádně se opálili a odpočinuli si...A na Baja California se ještě musím vrátit. Já tu velrybu prostě jednou uvidím. A basta!
e, že vůbec někdo dorazí. (Všichni se naučili ten mexický způsob, že se chodí pozdě nebo vůbec). Nicméně, nakonec lidi dorazili...a vypadalo to, že se i bavili. Připravila jsem pro ně česksou klasiku - česnekovo-sýrovou pomazánku a vajíčkovou pomazánku...a musím říct, že všechno zmizelo rychlostí blesku.
Něco po jedenácté dorazili pro mě nejdůležitější hosté. Nejprve to byla trojka José, Luz a Craig, poté skupinka Caro, Marion, Guillaume, Anne a Roberto. První grupa mi donesla dort a velký krásný balónek s přáním "Happy Birthday". Jelikož bylo všude spousta Mexičanů, začali něco pokřikovat...až jim můj nechápavý výraz napověděl, že nemám tušení o co jde. 
Tak mi vysvětlili, že oslavenec si musí kousnout jako první - ano, KOUSNOUT, ne ukrojit...tak jsem se jala mexickou tradici vykonat a někdo (netuším kdo) mi pomohl...pokusila jsem se lehce si kousnout z okraje dortu a někdo mi tam tu moji malou hlavičku zatlačil...:-) Njn, není lepší pleťová maska než šlehačkový dort :-)
I druhá grupa mi něco přinesla - menší, ale o to pro mě úchvatnější balonky s různými přáními. :-)
