Puente

Prodloužený víkend, tedy volno v pátek nebo v pondělí se ve španělštině jmenuje "puente". A jeden takový víkend byl zrovna nedávno - 13.-16. března. Byl to jeden z těch mála víkendů, kdy jsem zůstala v Monterrey a snažila se odpočívat po dalším zkouškovém týdnu.

Takže, v pátek večer jsme s Míšou a dvěma Polkami, Evou a Karolínou vyrazily do klubu. - do Dubaje. Stačilo 5minut tancovat a hned se kolem nás ochomítali Mexičani a tak se pilo a pilo a pilo. Někteří z nás dorazili domů ve 4am (já), jiní až v 11am (Míša). Když jsem se ve 12h probudila k životu a zapla PC, tak se ozval Carlos, že se jde na katamarán oslavovat Ceneval (Ceneval je něco jako závěrečná bakalářská zkouška, ale probíhá v úplně jiném duchu - celý ročník ji skládá ve dvou předem určených dnech (tentokrát pátek a sobota), je to písemná zkouška, píše se uprostřed semestru a je součástí nějakého předmětu.
Míša pozvání odmítla, tak jsem vyrazila sama. Zrovna ten víkend bylo v Monterrey hnusně. A to doslova - pršelo a byla zima (a když říkám zima, tak ZIMA!!!). Oslavovat šla samozřejmě celá Carlosova třída a jelikož jsou to Mexičani, tak i když byl sraz ve 2:15 pm, odjíždělo se od školy dvěma autobusy až v 3:30 pm. Do hodiny jsme dorazily k vodní nádrži, nastoupili na loď, dopravili na ni i nepostradatelný alkohol a vyrazili.

V dešti, zimě a na otevřené lodi jsme popíjeli ledově vychlazené pivo, tancovali, povídali, Mexičani se fotili jak diví a opíjeli se. Ale všichni se výborně bavili a tak se na všechno špatné téměř okamžitě zapomnělo. Při cestě nazpátek Carlos konečně pochopil, proč lidi v Buddy Systemu jsou po každém výletu unavení a lehce naštvaní - opilý dav se prostě nedá jen tak lehce zvládnout =). (Že mu to ale trvalo...v Praze byl přeci jen už před rokem... =))

Berenice, Carlos a já

Když jsem o půlnoci dorazila domů byla jsem zmrzlá na kost a pořádně opilá, takže to vypadalo, že i nedělní ráno bude krušné. Míša mě v tom však nenechala a vyhlásila nákupy. V neděli odpoledne jsme se vydaly do centra města a v pondělí do nákupního centra San Augustín. Utratily jsme spoustu peněz, užily si problémy s platebními kartami - což se nám stalo poprvé, a bavily se některými neuvěřitelnými mexickými kreacemi.
Ačkoli jsem měla původně v plánu během tohoto víkendu opravdu udělat něco do školy, odpočinout si, pořádně se vyspat apod., tak se nic z toho nestalo...ale popravdě - užila jsem si to a to je to hlavní!

NEW YORK CITY

Ještě než jsem odjela do Mexika, tak jsme se s Tomem domluvili, že za mnou přiletí po skončení semestru a budeme spolu cestovat po mexických památkách. Když už jsem byla pryč, tak Tom prohlásil, že nevydrží být beze mne tak dlouho a pozval mě na rande. Do New Yorku :-). A proč NY? Je to na půl cesty od každého z nás, je to obrovské, úžasné město a navíc jsem fanynka Sexu ve městě ;-). Takže jsem kývla - vždyť takovéhle pozvání se neodmítá! A navíc po 10 týdnech odloučení.... A než začnete číst - ujistěte se, že máte dostatek času - je to opravdu opravdu hooodně dlouhý článek.

Středa 18.března

Ve 4am jsem se vrátila z párty, sbalila si věci a vyrazila na letiště, abych v 14:20 přistála v New Yorku. Bohužel nebo naštěstí, Tomovo letadlo mělo zpoždění, takže než přistál, tak jsem stihla najít jeho terminál a čekat na něj u východu :-).
Zarezervovali jsme si hostel na Manhattanu - Upper East Side. Když jsme dorazili, přiznávám, že jsem se bála, že to bude děs a hrůza - což z venku taky bylo, ale uvnitř byly pokoje čisté a na hostel přímo luxusní (něco podobného je v Mexiku lepší hotel =)).
Po celodenním cestování jsme byli oba docela hodně unavení, tak jsme vyrazili jen na krátkou procházku po okolí. Prošli jsme se podél řeky - cca 15 bloků, koukali po všech nejbližších mrakodrapech a užívali si toho, že jsme konečně zase spolu... (njn, romantické bláboly, já vím...ale ono to ani jinak nešlo ;))

Čtvrtek 19. března
Věděli jsme, že na čtvrtek hlásí škaredé počasí, ale doufali jsme, že aspoň nebude pršet. Bohužel...jen co jsme se dostali do Meatpacking Districtu, tak se spustil liják... tak jsme opět začali doufat a to v to, že to brzy přejde. Abychom se schovali, zalezli jsme do třípatrového Apple Storu a zkoušeli si iPody, iPhony, MacBooky, vyřídili emaily a tak. Jelikož ale pršet nepřestávalo, nezbylo nám po třičtvrtě hodině v Apple Storu nic jiného než vyrazit ven. Prošli jsme si v dešti pár bloků a vyrazili zpět na metro, kde jsme vytáhli průvodce a hledali v nich cokoli, co je pod střechou. Náhoda je blbec a tak jsme vyrazili na Lincolnovo centrum, kde je všechno pod střechou, ale není tam vůbec nic k vidění, pokud nejdete na koncert, výstavu nebo do divadla.
Naší další zastávkou bylo Hlavní nádraží (Grand Central), které je velké, neustále plné lidí a v nejnižším patře je zaplněné hladovými lidmi, kteří si zde vybírají z více než 20 různých stánku, fast foodů a restaurací. Abychom uschli a nakrmili i naše žaludky, přidali jsme se k davu :-). Když jsme po hodině vyrazili ven, bylo stále stejně oškoli a zima, ale už naštěstí přestávalo pršet. A právě v tuto chvíli jsme se setkali s naším prvním slavným mrakodrapem. Chrysler Building. I když dovnitř se nedá jít, obyčejnému turistovi jako jsem já stačí i pohled z venku. Myslím, že to byla ta chvíle, kdy jsme si poprvé s Tomem uvědomili, že jsme se asi do NY zamilovali. Procházeli jsme se po ulicích a kam jen oko dohlédlo byly mrakodrapy. Jednu věc musím Američanům pochválit - i když má budova 50, 70, 100 pater, tak se ji snažili vždy udělat krásnou - na fasádách jsou reliéfy, obrazy, zdobená okna apod. Opravdu radost pohledět. Došli jsme k New Yorské veřejné knihovně (New York Public Library), nakoukli dovnitř, prošli si pár místností a zase pěkně vycupitali ven do zimy. Za knihovnou je jeden z mnoha NY parků - Bryant Park, kde se každoročně v zimě objevuje kluziště a kde se každoročně pořádají některé z akcí New Yorkského Týdne Módy (New York's Fashion Week).
Přímo před námi se v mezerách mezi jednotlivými domy začala objevovat dominanta NY - Empire State Building. Protože bylo škaredě, tak jsme se šli podívat jen k budově a slíbili si, že nahoru půjdeme za lepšího počasí. Kousek od Empire State Building je Flatiron Building a Madison Square Park, kde poprvé v mém životě došlo k blízkému setkání s veverkami. Jsou oprsklé, hladové a tlusté...ale jsou taky nádherné a úžasné. Když jsem si dřepla, abych si je vyfotila z blízka, tak jedna byla natolik odvážná, že se mi vydrápala na nohy a hledala něco dobrého k snědku.
Naší další zastávkou bylo Rockefellerovo centrum. A co se dá vidět tady? Slavné kluziště, kde každý rok stojí NY vánoční stromeček, Radio City Music Hall, budova NBC a katedrála sv.Patrika.
Nakonec jsme se vydali na Times Square. Už se pomalu stmívalo a to byl ten pravý čas. Jako správní Američani jsme zapadli do McDonalda a počkali až bude úplná tma. Musím uznat, že tohle náměstí má své kouzlo opravdu jen v noci. Udělali jsme povinné fotky a po Broadwayi zamířili na metro, kterým jsme dojeli na Battery Park - nejjižnější cíp Manhattanu s výhledem na Sochu Svobody. Prošli jsme se po nábřeží, směrem k Brooklynskému mostu, kolem South Seaportu na metro a hezky domů, odpočinout si před následujícím dnem.



Pátek 20. března
Asi tři týdny předem jsme si koupili lístky na Sochu Svodoby. Takže jsme ráno vyrazili (napřed totálně zděšení, protože ono lehce sněžilo) a doufali, že když máme lístky na 10am, tak že to stihneme (NY doprava je ... no je to velkoměsto =)). Když jsme dorazili na místo odjezdu objevila se před námi neuvěřitelná fronta - bezpečnostní prohlídka před vstupem na loď. Loď v 10am nám díky tomu ujela, ale tu další jsme už stihli. Po cca 15-minutové jízdě (seděli jsme nahoře a totálně promrzli) jsme se vylodili na ostrůvku a zamířili s davem přímo k soše. A co na nás čekalo dole? Překvapení :-) další bezpečnostní prohlídka. Takovouto jsem ale ještě nezažila. Takovýmtím rámem, co nevím jak se jmenuje, se neprochází, ale zůstává se stát uvnitř, rám vás ofoukne vzduchem, a dokud se nerozsvítí zelená, tak vám nedovolí odejít. No, pak už se ale konečně dostanete dovnitř. Ti z vás, kteří by chtěli jako já až nahoru do hlavy sochy, mají smůlu. Američani se po 11.září příliš bojí a tak nahoru nikoho nepouští. Jediné místo, kam se dá dostat je kamenný podstavec. Ani to sice není špatné, ale hlava je hlava. No nic, měla jsem smůlu. Krom toho, že byla šílená zima, se pomalu začalo zlepšovat počasí a mraky pomalu mizely. Na ostrově se sochou jsme strávili asi 3 hodiny a ani nevíme jak to uteklo.


Další zastávkou byl Ellis Island. Místo, kam byli přiváženi přistěhovalci, aby je zaregistrovali a vpustili na území USA. Upřímně, i když je to z doby před druhou světovou válkou, docela dost to připomínalo koncentrační tábory - obří místnost, kde tisíce lidí čekali i několik týdnů, nemocnice, kam jste nesměli jít navštívit své blízké a dnes je z toho muzeum (podezřívám je, že si najali stejného architekta jako Poláci v Osvětimi). Už nás bolely nožičky, takže jsme muzeem prakticky proběhli, stoupli si do fronty (jako ten den už poněkolikáté) a čekali na loď, která nás odvezla zpět na Manhattan.
Jelikož už byly 3pm a mi za celý den nic nejedli, vyrazili jsme do China Townu na pozdní oběd. Procházka po China Townu je jako procházka v úplně jiném městě. Měli jsme pocit jako bychom se právě ocitli opravdu někde uprostřed Číny. Všechny nápisy byly v čínštině, na ulicích se prodávali čínské výrobky a my byli snad jediní Evropani v okolí - všcihni okolo byli Číňani. Po chvilkovém hledání a vybírání jsme našli pěknou malou restauraci, objednali si polévku a nudle a s chutí se najedli. A bylo to opravdu velmi velmi dobré :-).
Posilněni jsme vyrazili na prohlídku Lower Manhattanu. Viděli jsme několik NY soudů, Ground Zero, World Financial Centre, Trinity Church, New York Stock Exchange (burza), Federal Hall, Federal Bank a City Hall (radnice). Po téhle dlooooouhé procházce jsme se vydali koupit si večeři (grilované kuře), kterou jsme si donesli domů, pustili si film a totálně vyčerpaní usnuli.










Sobota 21.března
Po náročném pátku jsme zvolili nenáročnou sobotu. Konečně nám přálo počasí, takže jsme začali procházkou po Central Parku. To že je obří bylo vidět už na mapě. Ale o tom, že přejít jej trvá opravdu hodiny, se člověk přesvědčí až na místě. Potkali jsme stovky šílených Američanů, kteří i v té kose běhali kolečka. Viděli jsme další desítky hladových veverek, malé želvičky plavající v ledové vodě nebo se vyhřívající na skále, divoké, hladové a přelétavé husy, desítky baseballových hřišť, rodinky pořádající piknik v téhle kose a malé hráče amerického fotbalu.

Z parku jsme si odběhli zkouknout Guggenheimovo muzeum, a pak pokračovali v procházce kolem Reservoiru Jackie Kennedy-Onassisové.



Z Central Parku jsme přejeli do Brooklynu, prošli se po umělecké čtvrti Dumbo, najedli se a vyrazili na 1,8km dlouhou procházku po Brooklynském mostu. Upřímně, nejen že po mostu jezdí tisíce aut, ale ona je to i lidská dálnice.
Poslední zastávkou bylo Rockefellerovo centrum a především budova NBC. Za 20 USD jsme se dostali do 69 patra a během stmívání a noci obdivovali krásy NY.



Neděle 22.března
Počasí sice nebylo tak úžasné jako v sobotu, ale bylo o něco tepleji, takže nám to ani moc nevadilo. Kousek od místa, kde jsme bydleli jezdila lanovka na Roosevelt Island. Takže jsme neodolali a nastoupili. Roosevelt Island je hodně klidný ostrůvek, řekla bych, vhodný pro rodiny s dětmi. Prošli jsme se až na jeden konec ostrova k malinkému majáku, dali svačinku a vyrazili nazpět.
Naší příští zastávkou totiž byla Empire State Building a 86.patro. Nahoře jsme vydrželi cca 45min (hrozně foukalo), koukali z jedné strany na druhou a obdivovali nádherný výhled.



Z Empire State Building jsme došli k Madison Square Garden - zrovna se tam scházeli fanoušci hokeje na nedělní večerní zápas, zašli do Macy's (aby Lucci jako správná ženská mohla utratit nějaké penízky za pěkné oblečení) a nasedli na metro opět směr Battery Park.
Tentokrát jsme se nešli projít po parku, ani jsme nemířili na Sochu Svobody, ale zamířili jsme na Staten Island Ferry - zdarma trajekt na ostrov vzdálený asi 25minut jízdy. Když jsme dorazili, ocitli jsme se opět v jiném světě - i když je Staten Island součástí NY, tak jsme měli pocit, že jsme na venkově. V sedm večer všude mrtvo, nikde ani noha, venkovská architektura, žádné vysoké domy a krásný výhled na Manhattan.
Zalezli jsme do jedné typicky americké hospůdky, dali si hamburgera k večeři a trajektem se opět dopravili na Manhattan. Náš poslední den v NY tímto skončil.


Pondělí 23.března
Ráno jsme se sbalili, vyhledali poštu, abychom mohli poslat pohledy a ještě naposled zamířili do Central Parku - přeci jenom, bydleli jsme blízko. Bohužel jsme nějak neodhadli čas a já musela prakticky utíkat na letiště, abych stihla letadlo. A co myslíte, jak to dopadlo? Na letiště jsem dorazila pozdě. Check-in už byl zavřený. Naštěstí jsem vypadala dost zoufale a zničeně, tak mi jedna moc hodná paní ještě dala palubní lístek. Bohužel už jsem si ale nemohla dát krosnu dolů do letadla a musela si ji vzít s sebou na palubu. A tady nastal zádrhel. Byla jsem v USA, na nejpřísněji střeženém letišti...takže moje krosna samozřejmě neprojela kontrolou. Do odletu mi zbývalo necelých 30 min a já musela vytáhnout všechny věci z krosny - vyhodili mi všecičko, co šlo: šampon, sprchový gel, krém, deodorant, zubní pastu a dokonce i sojovou omáčku, kterou mi Tom dovezl...prostě vše co se dalo. Ale to člověka mrzí asi tak 10 sekund...nicméně čím mě naštvali bylo, že mi vyhodili můj nádherný a úžasný otvírák na víno. Prý je to velmi nebezpečné a pravidla jsou pravidla...tssss...bez těhle všech věcí jsem si zase sbalila krosnu a prakticky utíkala k bráně, kde už se pouštělo do letadla.
No a aby den blbec skončil jak má, tak jsem na letišti v Monterrey byla náhodně vybrána k celní kontrole. Tzn. znovu vybalit celý batoh a ukázat vše, co v něm mám. Je pravda, že české čokolády se jim moc nezdály, ale neřekli ani slovo a nechali mě v klidu odejít. V tu chvíli jsem ale děkovala bohu, že jsem si nakonec ten iPod ve státech nekoupila...tady by se na něj určitě přišlo.

Tak, takhle vypadal náš výlet. Sice konec se trošku pokazil, ale jinak byl naprosto úúúúúžasnýýýý.

P.S. Pro více fotek doporučuji navštívit můj profil na facebooku.

Tradice mezinárodní večeře...aneb jak jsme se (ne)chutně přecpali...

Minulý týden pro nás začal až v úterý - v pondělí Mexičani slavili den Benita Juaréze a tak bylo volno. S Craigem (Australan, který většině lidí připadá jako gay, ale nikdo neví, zda je nebo není) se pravidelně scházíme na oběd, ale už druhý týden po sobě jsme se nějak nedokázali shodnout na čase, a tak jsme si vymysleli, že si navzájem uvaříme večeři. Když se o tom dozvěděla Míša, tak se rozhodla z toho udělat velkou akci. Pozvala Maelle a Caroline (Francouzsky), Evu a Karolínu (Polky), Aurianne (Belgičanka) a Manuela (Mexičan) s tím, že si všichni navzájem něco uvaříme.

Do našeho malého bytečku se tedy nakonec vměstnalo 9 lidí, kteří si připravovali své národní speciality. A co že to vlastně bylo? Jako první dorazily Francouzsky a začaly připravovat palačinky ve dvou verzích - jedny s rumem a jedny bez :-). Ještě než přišel zbytek lidí, tak těsto bylo hotové a Caro jej vesele co chvíli ochutnávala. I když holky dorazily jako první, rozhodly se dělat palačinky jako poslední, jako zákusek. České palačinky se mažou marmeládou, Francouzi ulítávají na Nutelle, takže jsme mazali Nutellou :-).

Míša se hned po příchodu Maelle a Caro vrhla do škrábání a strouhání brambor - ano, ti bystřejší už ví, že za Česko jsme připravovaly bramboráčky. :-) Bramboráčky proto, že je to jednoduché a malé proto, že jsme se bály, že když uděláme velké, tak co s nimi, kdyby ostatním nechutnaly...Já jsem se přidala k výrobě a k popíjení při výrobě až později - někdy se prostě ty úkoly do školy dělat musí... :-(. Nicméně obavy byly plané, bramboráčky chutnaly a když dorazily Polky, tak se po nich jen zaprášilo...njn, vzpomněly si na zemiakové placky a bylo jasné, že ví o co go :-)
Další dorazil Craig se svým salátem - nějak jej nenapadlo nic, co by bylo typicky australské a nebyl by to klokan :-). Takže donesl "nějakou zelenou trávu", parmazán a zálivku. Rychlé jednoduché a pro býložravce velice chutné =).
Aurienne přijela už s hotovou zeleninovou polévkou, takže stačilo jen ohřát a bylo to. Neptejte se mě ale, co přesně to bylo. Zeleninu téměř nejím, takže pro mě bylo lepší nevědět :-) A myslím, že Aurienne má stejný problém jako já. Vaří "přiměřeně, přiměřeně" až je toho jak pro malou armádu! :-) Nicméně, i když netuším, co to bylo za polévku a i když byla zeleninová, chutnala mi!!!
Eva s Karolínou dorazily mnohem později (Karolína má hodiny boxu, takže mohla přijít až v 10PM.) a přinesly vanilkovo-kokosový koláč. Výbornýýýýý :-)!!! Nakonec však dámy přiznaly, že se nejedná o polský recept, ale o mexický... :D.
Manuel měl také večer trénink (světe div se, ale on dělá roztleskávače - co myslíte, píše se takhle roztleskávačka (cheerleader) v mužském rodě???), takže dorazil, když už skoro nic k jídlu nebylo...
Večer jsme zvládli vypít jedno bílé víno, jedno červené víno, jeden a půl flašky Bacardi a nějaké panáky vodky...více méně uklidit a vyrazit na párty do Cabañi. A propařit celou noc. No, pro mě tato noc neskončila jen tak ledajak...ve 4am jsem opustila Cabañu, vyrazila domů, sbalila si vše potřebné a už v 5:45am stál před domem taxík, který mě vezl na letiště na začátek mého výletu do New Yorku. Takže spánek přišel na řadu až v letadle :-).

No, ale abych vysvětlila proč je v nadpise tradice. Včera se u nás konala další večeře. Jelikož jsme se ale minulý týden nechutně přežrali, tak jsme se domluvili, že na všechny další večeře bude připravovat jídlo jen jeden národ...no a včera to byla Aurienne a opět polévka (tentokrát snad prý mrkvová nebo co) a těstoviny po belgicko-česku.

Bydlíme kousek od La Cabañy, takže je náš domeček ideálním místem pro preparty...a tak to vypadá, že tahle tradice bude pokračovat...