Jak většina z vás už jistě ví, přijel za mnou Tomášek...no, a taky on se tady s vámi bude dělit, o své/naše zážitky! :-) Tak příjemné čtení o jeho cestě....
Lucci
Ti, kteří koketují z facebookem již ví, že jsem v pořádku tady, tj. v Monterrey. Nicméně pro všechny ještě jednou a důkladně aneb má cesta tam.
Letenku jsem měl koupenou už dlouho - měl jsem letět Praha - Řím večer, a pak v noci Řím - Monterrey. Druhý let měl trvat asi 14 hodin (je to strašná dálka), ale mělo to být bez přesedání a přímo. Přílet naplánován na 5:00 ráno mexického času. No, asi 4 týdny před odletem mi zavolali, že AeroMexico ruší všechny lety z Říma a že mi buď vrátí peníze anebo se trochu proletím a poletím Praha - Řím, v Římě noc a v neděli: a) Řím - Madrid; b) Madrid - Mexico D.F. (hlavní město); c) Mexico D.F. - Monterrey. Místo 1 letadla 3:) Inu, co se dá dělat - šel jsem do druhé varianty.
Jaká tedy byla cesta a jaké nástrahy mi přichystala?Všechno začalo v sobotu odpoledne, když jsem v 17:30 vypnul PC, sbalil ho, přidal k ostatním věcem a vyrazil na letiště. Letadlo odlétalo ve 20:15, ale já jsem nechtěl ponechat nic náhodě a rozhodl jsem se, že tentokrát budu na letišti už jeden a třičtvrtě hodiny před odletem. A dobře jsem udělal.
a) poprvé po 5 měsících mě kontroloval revizor! Ve 119! Téměř na letišti... Poslední týden na ně mám fakt kliku.
b) když jsem dorazil na letiště, čekala na mě fronta asi 30-40 italů v pubertálním věku, který na sebe akorát řvali. Prostě - super.
c) další problém - mohl jsem sice vézt až 46kg v zavazadlech, ale v poměru 2 zavazadla po 23kg. Já si ale vtipně dal krosnu do kufru a celé to zamknul. Mělo to dohromady téměř 30kg = smůla. Musel jsem tedy přebalovat, takže celníci na Ruzyni už ví, kolik plechovek piva jsem převážel a kolikery ponožky a trenky mám... Od teď jsem tedy cestoval s kufrem, krosnou a baťohem. Krosna bohužel nebyla zamknutá.
d) výslovně jsem paní na přepážce žádal, aby mě dala co nejdál od té bandy italů. No, asi to nepochopila, protože mě posadila přímo mezi ně:) To jsem vyřešil tím, že jsem si sám přesedl dopředu, kde bylo volno...
Hurá do Říma!V Římě mají zajímavý systém pásů pro vyzvedávání zavazadel. Pás, po kterém jezdí, je celkem dost sklopený a prudký, tj. kufry sklouzávají z celkem velké výšky... Je fakt, že takový rány jsem už dlouho neslyšel a dost se o všechna piva a to oblečení, do kterého se rozlijí, obával. Naštěstí vše dopadlo v pohodě a já šel k první přepážce. Musel jsem totiž někde strávit noc neb letadlo do Madridu letělo až druhý den v 9 ráno. Ve zkratce: první přepážka - nic nevíme, zkuste Alitalii. Druhá přepážka - nic nevíme, musíte ven a najít informační přepážku Alitalia (tihle byli pro ztráty zavazadel). Kde je ta přepážka? Musíte jít do haly a přepážky jsou v druhém patře. Vyjel jsem tedy do druhého patra - a ejhle, 2. patro = nákupní galerie... Přepážky byly v prvním (anebo že by second floor znamenalo pro místní první patro?). Když jsem konečně našel tu správnou přepážku, samozřejmě o mně nevěděli. Takže volali, posílali emaily a nakonec mně ubytování sehnali. Sláva. Další problém - najít shuttle bus (=autobus, který vás zadarmo doveze z letiště do hotelu a zpět). Povedlo se po kratším běhání okolo letiště a doptávání se (pozn.: italští řidiči nemluví anglicky). Bus ale odjížděl až ve 23:40, tj. do hotelu jsem přijel o půlnoci. A světe, div se - nevěděli o mně! Já tu Itálii prostě zbožňuju:)
Po kratším domlouvání a telefonování jsem dostal pokoj, vouchery na večeři (vydávali do 22, ale mě ještě obsloužili) a snídani. V pokoji jsem přeskupil věci v krosně a kufru (aby jedno nevážilo 8 kg a druhé 22) a šel spát. Pozdě. A brzo vstával. Fuj. Už zase.
Hurá do Madridu!Ranní přesun na letiště byl v pohodě - opět shuttle bus. Před přepážkama na odbavení už byla tuna lidí a já si opět blahořečil, že jsem si přivstal a na letiště přijel už v 7:30 (odlet byl v 9:15). Paní, co mě odbavovala, mi řekla zajímavou věc - že prý v México D.F. si budu muset vyzvednout zavazadla a ukázat je celníkům. A jedním dechem dodala, že ale zavazadla mají cedulku až do Monterrey. To jsem nějak nepochopil, ale povedlo se jí, že jsem se celou cestu bál. Budu-li muset v D.F. ukazovat zavazadla celníkům, nemám šanci stihnout přestup do Monterrey a zůstávám v D.F. přes noc (měl sem letět posledním letadlem toho dne).
Letiště v Římě se vyznačuje ještě jedním zvláštním druhem sportu (myslím, že to totiž dělají naschvál). Na poslední chvíli totiž mění čísla bran, ze kterých odlétají letadla. Takže mně to změnili z brány č. 5 na č. 1. Ale na jedničce mělo letět letadlo do Varšavy. Tak ho šoupli na 12. Mezitím stačili ještě změnit 2 jiné odlety. Podle mě tohle dělají schválně, a pak se někde u bezpečnostních kamer dívají, jak zmatení cestující pobíhají po terminálu a hledají to své letadlo.
Není se proto čemu divit, že Madrid byl pro mě pohlazením po duši - jazyk, kterému rozumím; lidi, co tolik neřvou; letiště, kde není problém se vyznat (už 3 hodiny před odletem jsem věděl, odkud mi to letí)... V klidu jsem našel, odkud mi to letí a jelikož jsem měl ještě přes 2 hodiny volného času, prolezl jsem letiště.
V 14:40 (a tentokrát to bylo téměř na čas) jsem se vypravil zatím na svou nejdelší pouť v letadle. Strávil jsem v něm víc jak 11 hodin. Netušil jsem, jak to všechno zvládnu, ale poprvé jsem se na hodinky podíval po 7 hodinách letu (pouštěl jsem si nějaký filmy) - bohužel cestovní itinerář aneb poloha, kde se letadlo nachází a kolik ještě zbývá letu, nefungoval. I tak to ale šlo. Jelikož jsem letěl na západ, měl sem vlastně furt den, tzn. venku furt světlo. A ačkoli lidé u okének je měli furt zatažené, moc spát se nedalo.
Ufff, konečně Mexico, D.F.V 19:40 místního času jsem přistál na mezinárodním letišti. V ČR bylo 2:40. Zatím v pohodě - nějakých 30 hodin na cestách, ale ještě ne v cíli. Jelikož jsem byl vystresován, že to nejspíš nestihnu, mazal jsem z letadla, co to šlo (naštěstí jsem seděl v přední části), abych se k imigračnímu úředníkovi dostal co nejdříve. Dostal jsem se k příjemné mladé paní s rouškou, která se mě vyptávala (jako obvykle), kam jedu a proč jedu do Mexika. Když viděla, odkud jsem, zeptala, jakým jazykem se to u nás mluví:) Pak chtěla i něco naučit... Tak jsem jí řekl "ahoj" a bylo - dostal jsem razítko (až příště poletíte do Mexika, tak ať víte, co po vás budou chtít).
Pak to přišlo - jak jsem psal výše, nevěděl jsem, jak to bude s tou celní prohlídkou. Takže jsem se zeptal a bylo mi sděleno, že zavazadla si brát nemusím, že jedou rovnou do Monterrey. Super! Ušetřený čas. Rentgenem projel tedy jen můj baťoh a já byl oficiálně v Mexiku. Na můj vkus až nějak moc rychle.
Vylezl jsem tedy před a ačkoli bych to určitě našel sám, zeptal jsem se nějakého zřízence, jestli by mi pomohl a ukázal cestu. Pán vzal mou letenku a vyrazil strašně rychle k jezdícím schodům. Držet s ním krok znamenalo celkem se zapotit a když jsme přišli ke kontrole, za kterou se smí pouze s letenkou, vrátil mi ji (naštěstí) a řekl, jestli bych prej neměl nějaký drobáky (peso, euro, dolar - to je jedno) za to, že mi pomohl... Wow! Ale prý je to tu normální... Mělo mi to dojít.
Prošel jsem tedy znovu kontrolou a zjistil, že mám více jak hodinu do posledního odletu! Nechtělo se mi tomu věřit, že to takhle vyšlo, ale byl sem fakt rád... Prošel jsem si galerii a pokusil se vyzkoušet WiFi připojení. Všude na letištích mají Internet placený. V D.F. ale provider nabízí 30 minut zdarma, tak jsem se "zaregistroval" a vyzkoušel to. A ono to fungovalo! Sice mi to po 15ti minutách spadlo, ale nevadí.
Sláva! Monterrey!I poslední letadlo letělo na čas (odlet v 21:30, tj. 4:30) a já byl okolo 23:00 (6:00) v Monterrey. Poslední, co mě tedy čekalo, bylo zodpovědět otázky: a) je i kufr s krosnou v Monterrey? b) budu muset na celnici a ukazovat všech 15 plechovek piva? (v papíře, co jsem podepsal při vstupu do země, bylo, že nemám více jak 3 litry alkoholu a 6 litrů vína...)
Jelikož jsem letěl z hlavního města, myslel jsem si, že jsem vnitrostátní let, takže jezdící pás, který neobsahoval má zavazadla, mě trošku zaskočil... Naštěstí mi bylo řečeno, abych se před tím, než začnu panikařit, šel podívat ještě na mezinárodní lety. Naštěstí tam už krosna i kufr jezdily do kolečka. Poděkoval jsem vyšším silám, vzal je a šel k celní kontrole. Tam to probíhá tak, že ukážete pas a stisknete tlačítko s náhodným výběrem. Rozsvítí-li se červená, jdete na podrobnou kontrolu. No, hádejte, co se rozsvítilo mně? Naštěstí zelená, takže vzhůru do víru mexického života!!!
P.S.: A co chřipka? Řeknu vám, že to v Evropě fakt přeháníme. Všude tu jsou plakáty, že si máte mýt ruce a v rouškách tu chodí pár lidí. Jinak nic. Život se tu začíná vracet k normálu...
Tom
(a to je prosím pěkně jenom ukázka toho, co se prodává v centru...před arenou jsem ty stovky masek nefotila...)
Na lucha libre jsme dorazili 4, já, Tom, Míša a Francouzska Domitille. Dorazili jsme o chvilku dřív (netušila jsem, jak dlouho tam taxíkem pojedeme, jaký bude provoz a hlavně ani jak velký o to mají Mexičani zájem...)...a ještě 30min po začátku show (začala o 20 min později) nás v celé aréně bylo cca 30. Nakonec se to zlepšilo a bylo nás tam necelých 150 diváků.
Nicméně, sem tam to nebylo ani nejbezpečnější pro diváka. To třeba když se rozhodli, že jim je ring malý, vyskočili ven a rozdávali si to přímo před publikem, házeli se na diváky nebo drželi jeden druhého, aby nenapadli provokujícího diváka.
