Čtvrtek 30.dubna
17:36
Na MSN mi napsal José, zda nechci jít s ním a dalšími šesti lidmi hned druhý den na výlet do kaňonu Matacanes. Popsal mi všechno, co o tom věděl a já měla čas se rozmyslet. Ještě jsem o tom řekla Míše, jelikož jsme měli pátek strávit společně...
18:58
Stojím před tenisovými kurty a hledám Španěla Pedra, kamaráda od Luz a Josého, abych se ho zeptala na pár podrobností a dala mu peníze za mne a za Míšu.
21:30 - 23:30
Loučení s mými milovanými Francouzskami, ale o tom až někdy jindy...
23:30
Příchod domů. Čtení emailu od Pedra, co všechno s sebou, chystání se, balení se...a psaní zprávy domů, že následující den nebudu na příjmu.
Pátek 1.května
0:45
Čas jít spát... :-) Aspoň na chvilku!!!
3:35
Zvoní budík...je čas vstát, obléct se, překontrolovat, že máme všechno, zavolat taxíka a vyrazit k Luz, kde je oficiální místo srazu.
4:15
Tak na tento čas jsme měli naplánovaný odjezd. Bohužel, většinu naší výpravy tvořili Španělé, takže v tuto chvíli jsme byly připraveni na odjezd akorát já, Míša a Nano. A kdo že nám to chyběl? Španělé (ehm slečna, jejíž jméno si nepamatuju), Luz, José, Pedro, Mexičan (jeho jméno mi taky neuvízlo v paměti) a Švýcar Goufy.
4:25
Přicházíme na parkoviště a světe div se, objednaný taxík už tam nečeká... Mexičan má auto, takže doprava pro 5 z nás je zajištěna, ale zbytku se musí najít taxík. Hledáme, zastavujeme taxíky a ptáme se na cenu. Nakonec máme štěstí a v 4:35 nasedáme a odjíždíme k Hotelu Cola de Caballo (jo o tom jsem psala v lednu - ne o hotelu, ale o vodopádech Cola de Caballo)
5:00
Tak v tuhle chvíli jsme měli být u hotelu a začínat naši cestu.
5:15
My ale dorazili o 15min později... :-) Na parkovišti hotelu už na nás čeká minibus s našimi dvěma průvodci a veškerým nutným vybavením. Nasedáme a všichni toužíme po klidné jízdě, abychom se mohli trochu prospat. Před námi jsou totiž 2h 20min v autě... Světe div se, ale ani spánek nám není dopřán...15min jedeme po "dálnici" aneb po asfaltované silnici, 45min jedeme po "silnici" aneb docela ucházející prašná cesta, kde to s námi tak trošku hází a poskakuje. A zbytek cesty? Pro to raději nemám pojmenování. Auto jede rycholostí cca 9km/h (průvodci říkali, že je to cca 12km a pojedeme to cca 1h 20min)
7:30
Příjezd do lesa. Minibus zastavil uprostřed lesa, uprostřed imaginárního parkoviště. Naši dva průvodci, táta a syn, Juan Carlos a Charlie vyskočili z auta a začali rozbalovat věci. Vyndali helmy, neopreny, pásy na slaňování...mimo jiné taky snídani a svačinku.Převlékli jsme se, nasnídali se a vyfotili ještě s úsměvem na tváři. Ještě pořád jsme neměli tušení, co nás to vlastně čeká...
8:00
Vykročili jsme a v tuto chvíli už nebylo cesty zpátky. Hodinu a 10minut jsme šlapali hore kopcem dole kopcem...krásnou krajinou, v údolí mezi horami. Upřímně, v tuto chvíli jsme ten neoprénový obleček příliš neocenili...
9:10
Dorazili jsme k vodě. Pořádně jsme dopli neoprenové oblečky, přitáhli si vesty i helmy a skočili si cca 4m dolů do vody...Právě tady začalo naše dobrodružství....
Od této chvíle mi už nějak chybí časové údaje, takže můžu jen popsat, co se stalo, co jsme dělali a tak. No, slanili jsme dvě skály - napřed jednu suchou -po cestě cca 3m nastranu od vodopádu...bylo to jen 25m, ale přiznávám, že jsem byla šťastná, když jsem skončila dole ve vodě bez nějakého zranění. Druhé slaňování bylo těžší - šlo se totiž vodopádem...naštěstí skála byla tak hrubá, že neklouzala, tak aspoň se člověk cítil bezpečněji. Tahle skála měla jen 18m, za to ale končila uprostřed jeskyně.
Skočili jsme si snad všechny skoky, které bylo možné skočit (kromě Míšy, která hned po prvním nebo druhém skoku prohlásila, že má fobii ze skákání a skákat odmítala). Skákalo se do hloubky několika metrů. Voda byla křišťálově průhledná a pořádně ledová. Jeden skok se konal přímo v jeskyni, za černočerné tmy, kdy člověk ani nevěděl kam skáče.
Jeden skok byl téměř i nad mé síly, ale nakonec jsem ho se strachem v očích, se zacpaným nosem, ztuhlá hrůzou skočila. Myslím, že se jednalo o můj životní výkon a že jej už nikdy nepřekonám. Holt 12m vysoká skála je opravdu hodně hodně vysoko.
Sjeli jsme si přírodní tobogány, bavili se vodními víry, užívali si vodopádů. Nechali se unášet proudem a odpočívali ve vodě.
Cca v půlce cesty jsme si dali 20min pauzu - dostali jsme od našich průvodců čokoládové tyčinky, tortily plněné bůh ví čím a nějaké nealko. Během těch 20min, nám natolik ztuhli svali a uschli jsme, že se nikomu z nás nechtělo vrátit se do té ledové vody. Nejdéle to vydrželi José a Goufy, kteří hledali i nemožné cesty, jen aby se nenamočili.
Během celého dne nás potkalo jen jedno zranění. Téměř na začátku cesty si Nano zvrtnul kontník, tak jej naši průvodci nadopovali léky, zavázali mu kotník a od té chvíle se Nano stal vodním živlem. Aby kotník co nejvíce odpočíval snažil se co největší část cesty strávit ve vodě a plavat...
17:00
KONEC. Konec vodního dobrodružství. Konec potápění se, skákání do tůní, plavení se v ledové vodě. Konec, na který už jsme všichni netrpělivě čekali. V tuto chvíli za námi bylo 12km vodní cesty. 36 skoků do vody z výšek 1m - 12m. 2 jeskyně. 2 skály, které jsme slanili. A kopa srandy...kopa zážitků a hlavně spousty blbostí, kdy jsme se výborně bavili. Teď už jen zbývalo dojít těch posledních pár kilometrů na parkoviště a odjet domů...
18:00
Příchod na parkoviště. Zmožení, kulhající, unavení...doplazili jsme se k minibusu a začali ze sebe sundávat všechno mokré - promočené skrz naskrz - a pokoušeli jsme se ze sebe udělat opět civilizované lidi. Nakonec se nám to, světe div se, povedlo! :-)
18:45
Nasedli jsme do minibusu a vyrazili domů...teda spíš na plánovanou večeři. Během cesty jsme postupně jeden za druhým odpadávali a i přes poskakování doprava doleva a nahoru a dolů jsme spali jako zabití. Jediné, co většinu z nás probralo, byla menší zastávka uprostřed ničeho, jelikož se nám rozbila brzda u minibusu....no, ale podařilo se jí opravit a jelo se dál...
19:45
Minibus spících výletníků přijel před hotel Cola de Caballo a zastavil u Mexické restaurace. Všichni se pomalu vypotáceli ven, unavení, kulhající a šťastní, že jídlo se blíží. Povečeřeli jsme půlku kuřete s rýží a fazolemi. Popovídali si s našimi průvodci, Luz a Pedro se pohádali s dalšími lidmi z firmy, která nás tam vezla, jelikož se jim cena 100 pesos za všechny fotky na osobu zdála přehnaná...nakonec jsem rozhodla, že fotky chci, zaplatila za sebe a za Míšu a nechala na ostatních ať se rozhodnou jak chcou..
21:15
Nasedáme do auta a jedeme domů, do Monterrey...!
22:00
Dorazili jsme k nám domů, totálně zmožené, unavené a bez větší chuti dělat cokoli. Míša se velmi rychle odebrala do říše snů a já se po vydatné sprše a 20min siestě vydala na rozlučkovou party Alberta - jednoho Španěla, který rozhodně patří mezi ty, co mi budou moc a moc chybět.
Sobota 2.května
Celé tělo bolí, bolí, bolí a bolí...a to fakt hodně. Dokonce i svaly,o kterých jsem ani nevěděla, že je mám :-)
17:36
Na MSN mi napsal José, zda nechci jít s ním a dalšími šesti lidmi hned druhý den na výlet do kaňonu Matacanes. Popsal mi všechno, co o tom věděl a já měla čas se rozmyslet. Ještě jsem o tom řekla Míše, jelikož jsme měli pátek strávit společně...
18:58
Stojím před tenisovými kurty a hledám Španěla Pedra, kamaráda od Luz a Josého, abych se ho zeptala na pár podrobností a dala mu peníze za mne a za Míšu.
21:30 - 23:30
Loučení s mými milovanými Francouzskami, ale o tom až někdy jindy...
23:30
Příchod domů. Čtení emailu od Pedra, co všechno s sebou, chystání se, balení se...a psaní zprávy domů, že následující den nebudu na příjmu.
Pátek 1.května
0:45
Čas jít spát... :-) Aspoň na chvilku!!!
3:35
Zvoní budík...je čas vstát, obléct se, překontrolovat, že máme všechno, zavolat taxíka a vyrazit k Luz, kde je oficiální místo srazu.
4:15
Tak na tento čas jsme měli naplánovaný odjezd. Bohužel, většinu naší výpravy tvořili Španělé, takže v tuto chvíli jsme byly připraveni na odjezd akorát já, Míša a Nano. A kdo že nám to chyběl? Španělé (ehm slečna, jejíž jméno si nepamatuju), Luz, José, Pedro, Mexičan (jeho jméno mi taky neuvízlo v paměti) a Švýcar Goufy.
4:25
Přicházíme na parkoviště a světe div se, objednaný taxík už tam nečeká... Mexičan má auto, takže doprava pro 5 z nás je zajištěna, ale zbytku se musí najít taxík. Hledáme, zastavujeme taxíky a ptáme se na cenu. Nakonec máme štěstí a v 4:35 nasedáme a odjíždíme k Hotelu Cola de Caballo (jo o tom jsem psala v lednu - ne o hotelu, ale o vodopádech Cola de Caballo)
5:00
Tak v tuhle chvíli jsme měli být u hotelu a začínat naši cestu.
5:15
My ale dorazili o 15min později... :-) Na parkovišti hotelu už na nás čeká minibus s našimi dvěma průvodci a veškerým nutným vybavením. Nasedáme a všichni toužíme po klidné jízdě, abychom se mohli trochu prospat. Před námi jsou totiž 2h 20min v autě... Světe div se, ale ani spánek nám není dopřán...15min jedeme po "dálnici" aneb po asfaltované silnici, 45min jedeme po "silnici" aneb docela ucházející prašná cesta, kde to s námi tak trošku hází a poskakuje. A zbytek cesty? Pro to raději nemám pojmenování. Auto jede rycholostí cca 9km/h (průvodci říkali, že je to cca 12km a pojedeme to cca 1h 20min)
7:30
Příjezd do lesa. Minibus zastavil uprostřed lesa, uprostřed imaginárního parkoviště. Naši dva průvodci, táta a syn, Juan Carlos a Charlie vyskočili z auta a začali rozbalovat věci. Vyndali helmy, neopreny, pásy na slaňování...mimo jiné taky snídani a svačinku.Převlékli jsme se, nasnídali se a vyfotili ještě s úsměvem na tváři. Ještě pořád jsme neměli tušení, co nás to vlastně čeká...
8:00
Vykročili jsme a v tuto chvíli už nebylo cesty zpátky. Hodinu a 10minut jsme šlapali hore kopcem dole kopcem...krásnou krajinou, v údolí mezi horami. Upřímně, v tuto chvíli jsme ten neoprénový obleček příliš neocenili...
9:10
Dorazili jsme k vodě. Pořádně jsme dopli neoprenové oblečky, přitáhli si vesty i helmy a skočili si cca 4m dolů do vody...Právě tady začalo naše dobrodružství....
Od této chvíle mi už nějak chybí časové údaje, takže můžu jen popsat, co se stalo, co jsme dělali a tak. No, slanili jsme dvě skály - napřed jednu suchou -po cestě cca 3m nastranu od vodopádu...bylo to jen 25m, ale přiznávám, že jsem byla šťastná, když jsem skončila dole ve vodě bez nějakého zranění. Druhé slaňování bylo těžší - šlo se totiž vodopádem...naštěstí skála byla tak hrubá, že neklouzala, tak aspoň se člověk cítil bezpečněji. Tahle skála měla jen 18m, za to ale končila uprostřed jeskyně.
Skočili jsme si snad všechny skoky, které bylo možné skočit (kromě Míšy, která hned po prvním nebo druhém skoku prohlásila, že má fobii ze skákání a skákat odmítala). Skákalo se do hloubky několika metrů. Voda byla křišťálově průhledná a pořádně ledová. Jeden skok se konal přímo v jeskyni, za černočerné tmy, kdy člověk ani nevěděl kam skáče.
Jeden skok byl téměř i nad mé síly, ale nakonec jsem ho se strachem v očích, se zacpaným nosem, ztuhlá hrůzou skočila. Myslím, že se jednalo o můj životní výkon a že jej už nikdy nepřekonám. Holt 12m vysoká skála je opravdu hodně hodně vysoko.
Sjeli jsme si přírodní tobogány, bavili se vodními víry, užívali si vodopádů. Nechali se unášet proudem a odpočívali ve vodě.
Cca v půlce cesty jsme si dali 20min pauzu - dostali jsme od našich průvodců čokoládové tyčinky, tortily plněné bůh ví čím a nějaké nealko. Během těch 20min, nám natolik ztuhli svali a uschli jsme, že se nikomu z nás nechtělo vrátit se do té ledové vody. Nejdéle to vydrželi José a Goufy, kteří hledali i nemožné cesty, jen aby se nenamočili.
Během celého dne nás potkalo jen jedno zranění. Téměř na začátku cesty si Nano zvrtnul kontník, tak jej naši průvodci nadopovali léky, zavázali mu kotník a od té chvíle se Nano stal vodním živlem. Aby kotník co nejvíce odpočíval snažil se co největší část cesty strávit ve vodě a plavat...
17:00
KONEC. Konec vodního dobrodružství. Konec potápění se, skákání do tůní, plavení se v ledové vodě. Konec, na který už jsme všichni netrpělivě čekali. V tuto chvíli za námi bylo 12km vodní cesty. 36 skoků do vody z výšek 1m - 12m. 2 jeskyně. 2 skály, které jsme slanili. A kopa srandy...kopa zážitků a hlavně spousty blbostí, kdy jsme se výborně bavili. Teď už jen zbývalo dojít těch posledních pár kilometrů na parkoviště a odjet domů...
18:00
Příchod na parkoviště. Zmožení, kulhající, unavení...doplazili jsme se k minibusu a začali ze sebe sundávat všechno mokré - promočené skrz naskrz - a pokoušeli jsme se ze sebe udělat opět civilizované lidi. Nakonec se nám to, světe div se, povedlo! :-)
18:45
Nasedli jsme do minibusu a vyrazili domů...teda spíš na plánovanou večeři. Během cesty jsme postupně jeden za druhým odpadávali a i přes poskakování doprava doleva a nahoru a dolů jsme spali jako zabití. Jediné, co většinu z nás probralo, byla menší zastávka uprostřed ničeho, jelikož se nám rozbila brzda u minibusu....no, ale podařilo se jí opravit a jelo se dál...
19:45
Minibus spících výletníků přijel před hotel Cola de Caballo a zastavil u Mexické restaurace. Všichni se pomalu vypotáceli ven, unavení, kulhající a šťastní, že jídlo se blíží. Povečeřeli jsme půlku kuřete s rýží a fazolemi. Popovídali si s našimi průvodci, Luz a Pedro se pohádali s dalšími lidmi z firmy, která nás tam vezla, jelikož se jim cena 100 pesos za všechny fotky na osobu zdála přehnaná...nakonec jsem rozhodla, že fotky chci, zaplatila za sebe a za Míšu a nechala na ostatních ať se rozhodnou jak chcou..
21:15
Nasedáme do auta a jedeme domů, do Monterrey...!
22:00
Dorazili jsme k nám domů, totálně zmožené, unavené a bez větší chuti dělat cokoli. Míša se velmi rychle odebrala do říše snů a já se po vydatné sprše a 20min siestě vydala na rozlučkovou party Alberta - jednoho Španěla, který rozhodně patří mezi ty, co mi budou moc a moc chybět.
Sobota 2.května
Celé tělo bolí, bolí, bolí a bolí...a to fakt hodně. Dokonce i svaly,o kterých jsem ani nevěděla, že je mám :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat