Huasteca Potosina

Všechno začalo tím, že přišel José, že zná báječné místo, kam můžeme vyrazit…že toho moc neví, jelikož jeho kamarád neměl čas mu všechno říct, ale že prostě musíme jet. Tak jsme domluvili skupinu, zajistili auta a vyrazili. Naším cílem bylo městečko Xilitla v regionu Huasteca Potosina.

První auto vyjelo v pátek ve 4am (teda to byl sraz, ale než jsme se opravdu dostali z města, tak bylo skoro 5am) – José, já, Goufy, Luz a Vale (která byla tak laskavá a vzala na výlet své auto). Cesta měla trvat něco kolem 8 hodin, takže jsem myslela, že budu mít čas se prospat…ale opak byl pravdou. V tomto autě se prostě nedalo spát – ani v tuto chvíli ani kdykoli jindy během víkendu (hudba na plné pecky, zpěv ostatních, klábosení apod). Asi po půlhodině jízdy nás zastavila policie – za překročení povolené rychlosti o 15km/h. Tak se Vale, která řídila, dala do přesvědčování, že je ráno, že je na silnici sama a že už to nikdy neudělá…a tak jsme po 5min odjeli bez pokuty…dobrý, ne?

Někdy po 12.hodině jsme zahlédli u silnice stánek s ovocem, tak jsme zastavili, koupili si ovocný mix, kokosovou šťávu a než jsme to spořádali, tak Vale vyzjistila, že kousek od místa, kde jsme je „místo, kde se rodí řeka“ a že je tam moc krásně. Jelikož druhé auto mělo dorazit až večer, tak jsme se vydali to místo hledat. Myslíme si, že jsme to nenašli, místo toho jsme dorazili do vesničky Tambaque, kde se říčka rozprostírala do šířky a kde se dalo ponořit se do vody. Koupili jsme si pár piv, kluci se převlékli do plavek a sedli jsme si do příjemně teplé vody a kecali…(Goufy a José se nechali mnou oddat a celý víkend se pak chovali jako manželský pár).

Když jsme se vyhřáli a vyčvachtali, tak jsme vyrazili dál do městečka Aquismon. Krásné městečko, které vypadá tak, jak si většina z nás představuje Mexiko. Je plné indiánů, starých krásných staveb a příjemné atmosféry. Po krátké procházce jsme zamířili k první restauraci na oběd. No, máte mé přiznání – dala jsem si jen maso – půlku kuřete a zajídala jej tortilami…

A pak už jsme měli jen jediný cíl – Xilitlá. Jakmile jsme dorazili, hledali jsme hotel na přespání – a do práce se dala opět Vale, která ukecala cenu a nechala nám ji snížit ze 130 pesos na noc na 99 pesos…

Večer přijelo druhé auto: Guy s přítelkyní Deborou, Joel, Eva a Francisca. A první co, tak nám vyprávěli, jak platili pokutu 1000 pesos…njn, neuměli to ukecat (teda povedlo se jim to snížit z 1500 na 1000, ale to je všechno). Společně jsme se vydali do městečka hledat něco k jídlu. Byla otevřená jedna restaurace a pár obchodů a to bylo vše. Když jsme hledali nějaké místo, kam bychom zašli po jídle, tak na klub jsme mohli rovnou zapomenout…jediné co se nám povedlo najít byl poměrně ošuntělý bar, který 20min po našem příchodu zavíral (naštěstí to znamená, že nikdo nový nesmí dovnitř, ale ten, kdo už tam je, tam může zůstat jak dlouho chce). Něco po půlnoci jsme se vydali zpátky, trochu se prospat.

V sobotu ráno jsme vyrazili s jediným cílem – Las Pozas. Las Pozas jsou surrealistické zahrady postavené anglickým básníkem Edwardem Jamesem ve druhé polovině 20.století. (wikipedia)

Po třech nebo čtyřech hodinách strávených v této džungli jsme se rozhodli pokračovat někam dál. Celý region je plný indiánů (Huastékové), indiánských památek a přírodních krás. Na mapě nás zaujaly pyramidy v městě Tamuin necelé dvě hodiny autem od Xilitla. Bohužel provoz na silnici způsobil, že cesta trvala 3 hodiny, pyramidy nebyly v Tamuin, ale za městem…když jsme si už mysleli, že jsme je našli, tak jsme zjistili, že Tamuhi sice je pyramida, ale jenom jedna a že to co hledáme je Tamtok a že za hodinu zavírají. Takže jsme vyrazili zběsilou rychlostí (teda asi tak – byla to prašná cesta uprostřed pastvin plných krav, které sem tam stály, příp. ležely na silnici…takže to zas tak rychle nešlo). K pyramidám Tamtok jsme dorazili cca ve 4:30pm a už bylo zavřeno. Naštěstí jsme měli s sebou Vale, která opět vyrazila vyjednávat. Přelezla plot a po cca 10 minutách se vrátila s tím, že prohlídka bude, ale nebude to na hodinu a půl, jako je obvyklá prohlídka, ale jen na 45 min. Tak jsme vyrazili…

Jedná se o pyramidy starší než ty nejznámější v Mexiku. Pochází z 6.století před naším letopočtem a jsou jednou z prvních takovýchto staveb. Proto nejsou tak velké, ani impozantní, ani úplně dochované, ani s možností vstupu dovnitř. Ale přeci jen je to součást mexické historie. Jedná se o pyramidy indiánského kmene Teenek (nebo také Huastékové). Bohužel obě lokality, jak Tamohi, tak Tamtok jsou hodně nové (byly objeveny teprve nedávno a vykopávky stále probíhají), takže ani o jedné kultuře se pořádně nic moc neví.

Cestou zpět jsme se zastavili na večeři na opravdu úžasném místě. Uprostřed absolutního ničeho, kousek od neuvěřitelně modré řeky, se nachází restaurace ukrytá pod střechou z palmového listí. Večeřet při západu slunce bylo opravdu něco nezapomenutelného.

Cesta zpět do Xilitla už byla opravdu otázkou necelých dvou hodin, jelikož nebyl skoro žádný provoz…njn, byl Svatý Valentýn a jelikož všichni kromě Guyho a Debory mají své partnery na druhé straně zeměkoule, tak jsme se rozhodli, že jej zajdeme oslavit spolu. Našli jsme lepší bar, kde seděli samé páry a přiťukávaly si a cvrlikaly…dali jsme si pár drinků (bože, ty ceny jsou neuvěřitelné…ty ani v Monterrey nejsou!!! Mojito = 30 pesos = 45 Kč!) a šli spát, jelikož ráno byl sraz v 8am.

Domluvili jsme se, že společně vyrazíme do jeskyní Mantezulel a na vodopády Tamul. Bohužel cestou jsme se sobě navzájem ztratili. A signál kteréhokoli mobilního operátora v této oblasti nehledejte…hledali byste zbytečně. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme do jeskyní sami, a doufali jsme, že druhé auto časem dorazí.

Jeskyně Mantezulel se nachází kousíček za indiánskou vesnicí Mantezulel. Tři malé indiánky nás dovedly až do jeskyní a ukázaly nám vše zajímavé, co našly. Pokoušela jsem se alespoň nějaká slovíčka pochytit, ale jazyk Huastéků se španělštině moc nepodobá. Naštěstí nejstarší z holčiček (cca 7 let) uměla španělsky.

Indiánky nám ukázaly Cueva de Luz (neboli Jeskyni světla). Jeskyně byly něco jako vstup do jiného světa. Projdete dírou a ocitnete se v ráji. Nad hlavou vám poletují a hulákají papoušci, v tmavých koutech se ukrývají netopýři, ze stropů visí liány a vše kolem je nádherná zeleň. Prostě si připadáte jako ve příběhu Julesa Verna Cesta do středu Země.

Cestou z jeskyní jsme potkali druhé auto a domluvili jsme se s nimi, že se sejdeme ve 3pm u vodopádů.

Původně jsme se chtěli předtím podívat ještě na Sótano Golondrinas, ale cesta byla tak špatná, že jsme to raději vynechali, aby auto od Vale bylo schopné další jízdy.

Pomalu a jistě jsme se přesunuli do Tanchachínu. Z této vesničky se dá dostat k vodopádům Tamul. Tam jsme opět přenechali iniciativu Vale, která opět ukacela cenu – tentokrát jsme dostali „slevu“ 35% =)…no a abychom si zkrátili čekání na druhé auto, vyrazili jsme na cukrovou třtinu, která rostla všude kolem. Nečekala jsem, že to bude dobré a bylo. Člověk to jen nesmí jíst, stačí žvýkat a vycucávat šťávu…

No a jak probíhala cesta na vodopády? Pronajali jsme si lodičku i s průvodcem, dostali záchranné vesty, pádla do ruky a vyrazili proti proudu. Pádlovali jsme cca 40-45 min až jsme se dostali k cíli. 105 metrů vysoké vodopády Tamul se nacházejí na řece Gallinas a jediná přístupová cesta k nim je po vodě (a nebo se můžete vypravit na túru, ale uvidíte je jen shora).

„Zaparkovali“ jsme lodičku, vylezli na skálu vedle vodopádů a užívali si volných skoků do vody. Bylo to supeeeeeer…nemám ale nejmenší zdání, jaká to byla výška. Když se tak zpětně dívám na výšku vodopádů a na výšku skály, odkud jsme skákali, mohlo to být tak 15-25m (záleží, jak byl kdo odvážný :-)). Jakmile jsme se vydováděli, vyrazili jsme na cestu zpět. Asi po 10minutách jsme ale parkovali znovu. Tentokrát nás naši průvodci zavedli do obří jeskyně, která je zatopená a kde se dá plavat v teplé vodě a pořádné tmě :-). No a pak už před námi byla opravdu jen cesta domů…teda jak před kým. Někteří z nás museli v pondělí do školy, takže jsme promíchali auta a jedno (já, José, Luz, Eva a Francisca) jsme vyrazili domů do Monterrey, a druhé auto (Vale, Guy, Debora, Goufy a Joel) vyrazili do Tampica, aby se druhý den ráno podívali na pláž Mexického zálivu.

No, ještě musím popsat zážitek z cesty domů. Vyrazili jsme v cca 10pm, tj. za úplné tmy. Celou cestu řídil José a jediné co si přál, bylo, aby na něj někdo celou cestu mluvil. Takže jsem se na sedadle spolujezdce pořádně vykecala (vesměs španělsky)…no, ale cca po hodině jízdy začalo pršet…trvalo to asi hodinu a byl konec a říkali jsme si, že to je v pohodě. Ale nebylo…cca 80km před Monterrey nejenže pršelo, ale ještě ke všemu byla taková mlha, že jsme byli schopni vidět max. 10 metrů před auto a museli zpomalit na nějakých 30 km/h – a to jsme si zaplatili průjezd dálnicí, abychom byli co nejdříve doma!!! Ale proč to píšu? Na déšť nebyl nikdo z nás připraven! Tady obvykle téměř neprší…

Do Monterrey jsme celí šťastní dorazili lehce po páté ráno…takže jak výlet začal, tak tak i skončil…