Vzpomínky na Prahu ve Valle de Bravo

Je to už více než rok, co skončil nejúžasnější semestr, jaký jsem zažila. Podzim roku 2007 byl úžasný a přinesl mi spoustu skvělých zážitků a mnoho báječných přátel. Měla jsem svého buddieka - Césara, nicméně na konci semestru to vypadalo, že mám buddieků asi 15 - celou bandu Mexičanů a Španělů. A tak jsem se seznámila kromě Césara taky s Alejandream, Claudií a Karlou...a tady začíná moje dnešní vyprávění.

Tihle 4 Mexičani mě hodně ovlivnili a díky nim bylo velmi jednoduché říct, kam že to vlastně chci vyjet na studijní pobyt...do MEXIKA! No a jelikož jsem v Mexiku už dva měsíce, tak byl nejvyšší čas se s nimi sejít.

S Claudií se sem tam vídám. Studuje tady v Monterrey, takže to není tak těžké a občas zajdeme na oběd, na kafe a tak podobně.
Minulý týden jsem se konečně viděla i s Alejandrem. Ve škole graduoval v prosinci, tak byl doteď doma, v Hermosillu. Nicméně je zpátky v Monterrey a hledá si práci...
Nejvíc bych z nich všech chtěla vidět Césara...a bohužel to je i to nejkomplikovanější. César si totiž našel práci v Kolumbii, přesněji v Medellínu. Do Mexika se sice vrací každé tři týdny, ale to jezdí za svou přítelkyní...takže se už měsíc snažíme najít termín, kdy bychom se mohli sejít...a snad to i co nejdříve vyjde :-)
No a poslední ve skupince byla Karla. Jako jediná z nich je z Mexico City a jako jediná je z ITAMu a ne z ITESM...
A právě Karla je ten, kdo zorganizoval poslední víkend. Rodina jejího přítele Pierra má ve Valle de Bravo víkendový dům, do kterého pozvali mne a Claudii. Takže jsme neváhaly, koupily letenky do Mexico City a vyrazily.
Jelikož jsme měly odlet v 9:00 z Monterrey, přijela ke mně Claudia v taxíku už v 6:40. Tou dobou tady bylo cca 22°C!!! V Mexico City na nás na letišti čekal Pierre, jelikož Karla byla ve škole, kde se připravovala na zkoušku. S Pierrem jsme strávili asi 3 hodiny v kampusu ITAMu (podstatně menší než náš kampus Tecu v Monterrey) čekáním na Karlu. A pak jsme vyrazili směr Valle de Bravo. Když jsme sjížděli do údolí Valle de Bravo (cca 1800 mnm), bylo skoro 6pm a slunce zapadalo nad jezerem...a před námi se pomalu objevovala koloniální vesnička. Dům Pierrovy rodiny se skoro nedá nazvat domem...může se v něm pohodlně vyspat až 18 lidí!!! A ten výhled z obýváku...aaaaach... :-)
Večer jsme si vyrazili na procházku po městečku, koupili si churros - zamilovala jsem si churros plněné lecherou (churro - je taková trubička z těsta, která je usmažená a obalená v cukru se skořicí, lechera je něco jako salko - sladké hutné mléko). A pak mi Karla koupila na ochutnávku něco, co nemám tušení jak se jmenuje. Je to uvařená kukuřice s nějakým kořením a bůhví čím...ale i když nemám tušení, co to bylo, tak mi to chutnalo :-) (chápete??? mně? masožravci, který zeleninu zásadně vypouští??? :-D). Později večer přijeli Pierrovi rodiče, bratr Philippe a rodinní přátelé Ignacio a Manuel (ano, jsou to mužská jména a ano, tvoří pár =)). Povečeřelo se a my jsme šli na kutě...
V sobotu ráno jsme před devátou stáli nastoupení na mini molu a chystali se nastoupit do člunu. Philippe šoféroval a Pierre nás zatím připravoval na vodní lyžování...No, ačkoli to bylo poprvé v životě, ačkoli voda byla studená (maminko, ty bys tam opravdu nevlezla), a ačkoli kluci nejsou instruktoři, tak jsme si vedly docela obstojně. Sice se ani jedné z nás tři nepodařilo opravdu lyžovat, ale i tak to byla sranda a výborně jsme se bavily. Kdyby to nebyl tak fyzicky náročný sport, tak bychom to zkoušely celý den...A nebyla bych to já, kdybych se nepochlubila :-) Podařilo se mi dostat se z vody a tak trochu lyžovat...sice jenom asi na 10 nebo 15 sekund, ale i tak to bylo něco úúúúžasného. A až budu mít příště možnost, tak do toho půjdu zase. Nakonec nám Pierre předvedl, jak že to lyžování vypadá (to nás nezahanbilo tolik, jako to, že vedle jela loď a za ní lyžoval asi pětiletý špunt...njn, co se dá dělat, budeme se muset příště víc snažit:-)).
Abychom si odpočinuly po namáhavém ránu, dojeli jsme do jachtového klubu, lehli u bazénu a odpočívali. Sluníčko nás ovšem brzy zahnalo do vody - při 36°C ve stínu je osvěžení opravdu potřeba.
Po velmi pozdní obědě jsme se znovu vypravili na jezero. Tentokrát však na okružní projížďku. Kouknout se na luxusní hotel El Sanctuario, dojet do chráněné krajinné oblasti, podívat se na vodopády Velo de Novia, skouknout západ slunce a vyzkoušet si řízení téhle lodičky. A pak šup na večeři, jelikož jsme na večer měli rezervaci v mexicko-švýcarské restauraci. A že to byla opět změna, o tom snad ani nemusím psát :-).


Ani tento večer jsme moc neponocovali. Jen jsme si doma otevřeli lahvinku Becherovky a začali vzpomínat na staré dobré časy v Praze, rozdělali oheň v krbech a povídali a povídali a povídali.
Proč že jsme nemohli ponocovat? Protože ráno se vstávalo v 6:30am, abychom už v 7am byli na cestě do rezervace Piedra Herrada. Do rezervace jsme se dostali ještě před oficiální otvírací dobou, našli ochotného průvodce, který nás byl ochoten zavést i tam, kam turisti normálně nesmí, a vyrazili na 45 minutové stoupání do výšky 2800mnm, kde na nás čekaly miliony spících motýlů.
Jedná se o monarchu stěhovavého (Danaus plexippus) - motýla z čeledi babočkovitých, který každoročně v prosinci opouští chladnou Kanadu, aby se podíval na jih do teplého Mexika, kde zůstává přibližně do poloviny března. Jelikož se jedná o chráněné území, turisti nesmí překročit žlutou pásku, která označuje motýlí území. Tím, že jsme do rezervace dorazili brzo a že tam nikdo nebyl, dovolil nám průvodce nejen jít za tuto pásku, ale sám nás doprovodil a všechno nám ukazoval.
Na zemi ležely tisíce mrtvých motýlů. Někdy už jen jejich části, někdy celý motýl s rozevřenými křídly a někdy dokonce umírající motýly, kteří jen před pár minutami spadli ze stromů. Když jsem to viděla, bylo mi jich hrozně líto, napřed jsem se snažila na ně alespoň nestoupnout, ale to nějak nešlo, takže jsem to po chvilce vzdala. Jak slunce začalo stoupat, začalo osvětlovat tmavé shluky na větvích stromů, které se začaly probouzet k životu a vzlétat. Bylo to něco nádherného. Motýli byli všude kolem v korunách stromů...a sem tam některý přiletěl i k nám dolů. Průvodce nám zkušeně položil motýla do dlaně, abychom si je mohli vyfotit, vysvětlil rozdíly mezi samcem a samičkou (samec má tečky - na každém křídle jednu a samice má silnější čáry na křídlech) a povyprávěl co vlastně dělají v Mexiku. Bylo to opravdu zajímavé, krásné a úžasné. Ale to nejúchvatnější mělo teprve přijít.
Když jsme se 3 hodiny po příjezdu do rezervace dostali opět k autu a vyrazili na cestu zpátky k Valle de Bravo, netušily jsme (krom Pierra, který nám právě toto chtěl ukázat), co uvidíme. Představte si, že si tak jedete autem po silnici a najednou se před vámi objeví miliony létajících motýlků. Jsou všude kolem. Kam se jenom podíváte. Spokojeně si létají, vyhřívají se na sluníčku a vy jste jen prostě strnulí úžasem. Auta musí zpomalit na 10km/h, aby motýlům neublížila, takže si to můžete o to více užít. Snažila jsem se to vyfotit, bohužel motýlci jsou moc malincí, hýbou se a naše auto taky, takže se mi to úplně nepodařilo zachytit...ale aspoň vám zůstává prostor, pro vaši představivost. :-)
Na tento den jsme měli v plánu ještě cestu na Monte Alto. V podstatě to není nic extra zajímavého, je to obyčejná malá věž na vrcholu kopce a před ní je vyasfaltovaná plocha. Ale ten výhled, který z ní je, už úchvatný je. Takže, ačkoli to byla strastiplná cesta (Asfalt je tady jen na těch důležitých cestách...jinak se jezdí na prašných cestách, mnohdy lesních stezkách, takže je mnohem lepší mít pořádný džíp.), tak jsme se na vrchol dostali a ten výhled stál za to. A plocha je tady vyasfaltovaná, jelikož je to oblíbená místo pro paragliding apod. sporty...

Tak tohle je naše skupinka: já, Clau, Karla a Pierre

Po návratu nás čekal výtečný oběd, procházka po městě za bílého dne, odjezd zpět do Mexico City a druhý den návrat do Monterrey. V Mexico City jsme se rozloučily s Pierrem a já s Claudií jsme na noc zůstaly u Karly. A ani tuto noc jsme se moc nevyspaly - vstávat ve 4:50, abychom na letiště dorazily v 7am (njn, je to největší město na světě trpící neustále dopravními zácpami)...takže tak jak jsme s Clau víkend začaly, tak jsme jej i skončily...spící v letadle :-)

A ještě jedna poznámka - v neděli se nám teploty a nadmořská výška měnili následovně:
6:30 am - 1800 mnm - 7°C
7:30 am - 2500 mnm - 4°C
8:20 am - 2800 mnm - 2°C
10:00 am - 2500 mnm - 16°C
11:00 am - 3000 mnm - 21°C
12:30 pm - 2100 mnm - 32°C
14:00 pm - 1800 mnm - 36°C
docela dobré ne? :-)