Krušné začátky

Už je to více jak měsíc, co jsem sem psala naposled, a tak je, myslím, na čase zase vás tak trošku informovat, jak se mám, co dělám a tak...takže začínám opět s psaním a sdílením zážitků.

Jak víte, přijel Tom. Spolu jsme strávili můj poslední a jeho první týden v Monterrey. Pro mě to bylo smutné, plné loučení, poslední zkoušky a balení. Pro Toma to byl první týden poznávání Mexika.
V mém posledním zápise jste se dočetli, že jsme byli na Lucha Libre (Wrestling), krom toho jsme byli na celodenní procházce po městě (kde se mi i přes sluníčko schované za mraky Tomášek spálil tak, že připomínal rajčátko ;-)), prošli jsme si Paseo Santa Lucía, Park Fundidora, zavítali jsme do ekoparku Chipinque a obešli jsme moje oblíbené kluby.
Sobota pak byla ve znamení balení (no, ještě že Tom přivezl s sebou jeden prázdný kufr pro mě, protože jinak nevím, jak bych se odstěhovala, aniž bych víc jak 60% věcí vyhodila :-)) a rozloučení se se zahraňáky...a v neděli ráno začal náš sedmitýdenní výlet.

Sobota večer a neděle ráno byla v Monterrey ve znamení bouřek a dešťů, takže jsme se s Tomem docela dost oblékli a vyrazili na letiště. Náš plán byl doletět do Villahermosy, tam si půjčit auto a zahájit 42 dní na cestě. Osud (nebo Mexičani) si však přál něco jiného. Do Villahermosy jsme dorazili v pohodě. První náš zážitek byl při přistávání - dokud letadlo nedosedlo na zem, tak jsme neviděli vyasfaltovanou přistávací dráhu, letištní hala byla malá budova uprostřed lesa, naše obyčejné letadlo (něco jako SkyEurope) bylo široko daleko to největší a místní podnebí nám uštědřilo pěknou ránu do obličeje (takové dusno a vlhko jsme ani jeden ještě nezažili).

Tím však legrace ve Villahermose nekončila. Začalo totiž shánění auta. Na letišti je vždy několik zástupců různých půjčoven aut - obešli jsme všechny. Napřed jsme vyloučili ty příliš drahé, a pak jsme začali po jednom vylučovat ty, kteří nám řekli, že lze platit jen kreditní kartou. Přesněji řečeno: po tom, co jsme u nich zkusili zaplatit naší českou kartou a ono to nešlo, tak jsme danou společnost vyloučili.
Nakonec jsme skončili u společnosti Avis a strávili tam cca 3 hodiny. Slečna byla hrozně ochotná a snažila se nám pomoc, ale prostě naše karty jí to nebralo. Jenže vždy, když to vyzkoušela, nám to peníze z účtu zablokovalo (nebo strhlo?)... Jelikož to vyzkoušela 3x a na poměrně vysokou částku, tak nám tím vyčerpala naše limity a pro daný den byly naše karty již nepoužitelné.
Takže abych to upřesnila. Když jsme zjistili, že to takto nefunguje, chtěli jsme auto platit předem. Bohužel na toto nechtěl nikdo přistoupit. A když už ano (=slečna v Avisu), měli jsme už přečerpané naše denní limity.
No a co že to tam vlastně nefungovalo? Mexičani celkem striktně rozlišují kreditní a debetní karty. U nás to tak striktní není a na kartě to ani nemáte napsané (zda je to ta či ona...). A navíc mají službu, že společnost si peníze nestrhne, ale naopak je na vašem účtu zablokuje a strhne vám je až v momentu vrácení auta. Tuhle službu prý naše banky nabízejí, ale standardně není nastavena. Takže jsme měli smůlu.
Navíc druhý den jsme se měli setkat s našimi spolucestovateli v Méridě, takže jsme potřebovali něco dělat. Nechali jsme se tedy z letiště odvézt do centra na autobusové nádraží, koupili si noční lístek do Méridy a následujících 5 hodin čekali. Abychom si čekání zkrátili, tak jsme vyrazili na prohlídku Villahermosy - popravdě, není o co stát...je to typické Mexiko - prach, špína, polorozpadlé domy atd.
Ačkoli je v Mexiku horko a lidi jsou na to zvyklí, tak v autobusech mají kosu. Takovou zimu jsem nezažila od Silvestra, tedy více jak 4 měsíce. Nicméně zimu jsme přežili a v 7h ráno dorazili do Méridy. Kousíček od autobusového nádraží jsme našli hotel, ubytovali se a čekali na naše francouze. Mezitím se Tom na recepci zeptal, zda by nám pomohli s půjčením auta. A oni mohli, obvolali společnosti, zjistili nám cenu, zajistili nám, že platba proběhne předem a ne že se budou peníze blokovat a dokonce zařídili, že člověk z firmy přijel do hotelu i se smlouvou. Je to divné, ale v Méridě šlo všechno bez sebemenších problémů.
Jelikož v pondělí měli přijet francouzi a ti si chtěli prohlédnout Méridu, tak jsme si domluvili auto až na úterní ráno.
Guillaume s Marion dorazili hned ráno, ještě než jsme podepsali smlouvu na auto. Společně jsme pak vyrazili na procházku Méridou. Mérida je hlavní město státu Yucatán, má více než 700 000 obyvatel, ale věžák tu nenajdete ani jeden, a tak máte stále pocit, že jste v nějakém menším městě. Jeden den na prozkoumání toho nejzajímavějšího z Méridy stačil. Prošli jsme ji křížem krážem, Guillaume nakoupil panamské klobouky a houpací síť (hamaca - ta z Méridy je pověstná svou kvalitou), večer jsme se šli podívat na Mayskou fiestu na náměstí a pak hurá na kutě, aby konečně mohl začít náš road trip...