Chiapas pokračuje a ohromuje!

Naše šílená cesta za poznáním Mexika pokračovala prohlídkou civilizace v Chiapasu. Opustili jsme jezera Lagos de Montebello a vydali se na cestu do San Cristobal de las Casas. Už cesta sama o sobě byla něco. Začalo totiž pršet...ale tak úžasně, že jsme neviděli ani na dva metry, museli jsme zastavit a čekat, až ten největší nápor deště přejde. No prostě super :-)
Marion s Guillaumem nám rezervovali pokoj v hotelu a poslali adresu, takže jsme měli alespoň příjezd do města jednodušší. Ubytovali jsme se a vydali na prohlídku města. Popravdě, ohromení nás od první chvíle nepřešlo.
San Cristobal de las Casas spočívá v nadmořské výšce 2300 m.n.m. Je prostoupen jednak koloniálním duchem, jednak je zde na každém rohu cítit přítomnost a vliv indiánské kultury. A právě tady v roce 1994 propuklo povstání zapatistů (a kvůli nim je většina Chiapasu považována dodnes za nebezpečnou).

Kostel Svaté Lucie - kousíček od něj jsme bydleli :-)

Naše první kroky v San Cristobal mířily na hlavní náměstí s katedrálou, kterou jsme prostě museli vidět. A pak už jsme se jen tak procházeli sem a tam uličkami s různobarevnými domy, kolem překrásných kostelů a potají jsme očumovali indiány, kteří byli všude kolem.

Katedrála v noci :-)

Jedna z uliček vedoucích z náměstí spolu s bránou pro chodce.

...a brána za bílého dne.

Ráno jsme se probudili do nádherného dne a vydali jsme nahoru na kopec ke kostelu Iglesia de Guadalupe, odkud měl být překrásný výhled na město...výhled by byl, kdyby nebyly stromy...bohužel...

Tohle je ten výhled, který jsme měli při cestě nahoru ke kostelu.

Ta obloha byla po ráno neuvěřitelně modrá...a jo, sem jsme šplhali.

Výhled od kostela.

Nahoře byla možnost si i zasportovat, a tak někteří z nás toho hned využili a na foťák předvedli něco málo ze svých sportovních schopností...

Procházka pokračovala až do poledne, kdy se spustil liják a my konečně pochopili, proč mají chodníky v některých místech i 40cm na výšku. Když začne pršet, tak se místní silnice promění v řeku...oni totiž nemají kanály, kam by ta voda mohla odtéct.

Kostel, který se hodně podobá těm evropským. Nicméně tento je obklopen indiány - Tzotzilky, kteří mají kolem tohoto kostela své tržiště, kde najdete snad úplně všechno. A u 80% výrobků se opravdu dá říci, že je to ruční výroba.

Takhle vypadá to tržiště...nakoupili jsme tu s Tomem spoustu věcí...a mnoho z nich za směšné ceny.

Jedna z mnoha ulic centra San Cristobal de las Casas.

Indiánka :-) zaujaly mě její copy...a velká mašle.

Katedrála za bílého dne...

Po ránu jsme viděli všude takovéto fronty...chvíli nám trvalo než jsme zjistili, proč jsou lidi ve frontách...podle všeho dovezli hotovost do bank nebo tak něco, jelikož fronta se stála na bankomaty všech bank, které jsme potkali.

Tady jsme asi hodinu čekali až přestane pršet...a řeka na silnici se postupně zvětšovala a zvětšovala a zvětšovala... :-)

Odpoledne jsme se vydali do vesnice San Juan Chamula. A i tohle byl nezapomenutelný zážitek. Od první chvíle jsme se báli o naše auto a snažili jsme se jej chodit co chvíli alespoň vizuálně kontrolovat. V San Juan Chamula pořádně nic není...proč sem ale všichni turisti chodí, je zajímavá směsice mexické a indiánské kultury, kdy ta indiánská převažuje. Abyste mohli vstoupit do místního kostela, musíte si koupit vstupenku (njn, diskriminace...bohužel je poznat, že nejsme místní...), a uvnitř nesmíte fotit. A popravdě, že je co fotit. Kostel je sice křesťanský, ale to, co se děje uvnitř, nemá s křesťanstvím mnoho společného.

Krásný kostel, kde se dějí neuvěřitelné věci.

Detail kostelního průčelí.

tržiště

Co jsem tam viděla? Na zemi bylo všude rozházeno seno, místo klasických oltářů byly jen sochy svatých, všude kolem nich byly na zemi zapálené svíčky. Před nimi seděly ženy a zpívaly (žalmy to nebyly), polévaly svíčky bůhvíčím, sypaly na ně bůhvíco...a vůbec...nevypadalo to na křesťanské modlitby, ale spíš na nějaké rituály. Karla (kamárádka z hlavního města) mi vyprávěla, že když tam byla ona, tak před oltářem dvě ženy obětovaly slepici...prostě jí zakroutily krkem. A fotit se uvnitř člověk ani neodváží...)
Druhý den v San Cristobal pro nás skončil opět deštivou oblohou. Rozloučili jsme se s Francouzi a vydali se na cestu sami...tentokrát už bez dalšího plánovaného setkání.
Z Chiapaské vysočiny jsme sjeli do městečka Chiapa de Corzo, které je začátkem pro plavbu Kaňonem Sumidero.

Hlavní náměstí v Chiapa de Corzo, kde jsme se naloďovali na cestu po kaňonu.

Všechny společnosti, které tuto plavbu nabízí, se snaží na tom neprodělat, a tak chtějí, aby měly na lodi alespoň 10 lidí...takže si prostě někdy musíte chvilku (i hodinu =)) počkat, abyste vůbec vyrazili na cestu.

"Přístav"

Kaňon Sumidero, který vymlela řeka Río Grijalva, je přibližně 14 kilometrů dlouhý a opravdu dechberoucí. Tady se opět projevila má posedlost a tak, když jsme se ještě před začátkem kaňonu přiblížili k břehu, tak jsem nedokázala spustit oči z malinkých krokodýlků :-) Bylo jich aspoň 15, někteří se vyhřívali na sluníčku, jiní plavali a jeden měl dokonce v tlamě malou rybku (fotka se nepovedla...bohužel je rozmazaná....fňuk).

No řekněte, nejsou překrásní???

Vidíte ho nebo je moc rozmazaný?

V jednom místě stěny kaňonu tvoří "V", což je zároveň symbol Chiapaského erbu. Některé stěny kaňonu dosahují výšky až 1 000 m a hloubka v některých místech je větší než 250 m.

Tak tohle je to "V", které je vyobrazeno v erbu Chiapasu. Pohled, kdy se dvě skalní stěny dotýkají a třetí je vidět v pozadí.

Tohle je jeden kilometr vysoká stěna...a hloubka vody se odhaduje ve stovkách metrů...

Nepřijeli jsme v období dešťů, kdy je tohle vodopád...nicméně i tak to připomíná Vánoční stromeček, přesně jak to Mexičani nazvali.

Na konci projížďky kaňonem dorazíte na přehradu. Jediné, co si o ní pořádně pamatuju je, že je 250m hluboká :-).

Když jsme odjížděli z kaňonu, měli jsme před sebou cca pětisetkilometrový přejezd do Oaxacy. A to, že v Tuxtle je pár uzavírek silnic a neznačené objížďky, nám moc nepomohlo... Jelikož Chiapas a Oaxacu sužuje strach ze Zapatistů, na silnici celkem často potkáte vojenské kontroly. Stačí spolupracovat a nic vám nehrozí. Na vojáky jsme už byli zvyklí, a tak nás to moc nepřekvapilo. Co nás ale dostalo, bylo řízení v noci...doteď jsme vždy dojeli víceméně do 9 pm...ale tentokrát jsme měli před sebou dlouhou cestu, a tak jsme řídili až do půlnoci. Na silnicích to po setmění vypadá, jako by zvířata dostala zelenou. Normálně vám přes cestu přechází krávy, jdou proti vám koně nebo před vámi prchají oslíci...kteří mají mimochodem celkem hrůzostrašný výraz, když na ně jen tak posvítíte...Naštěstí se nám nic nestalo, žádnému zvířeti jsme neublížili a v pořádku dojeli skoro až do Mitly...ale o tom zase až příště.