Jak už je, bylo a asi i bude naším zvykem, nepodařilo se nám ke Calakmulu přijet za denního světla. Francouzi měli s sebou svou chytrou knížku (aneb Lonely planet průvodce, kterým nás už po čase štvali), která říkala, že na cestě do Calakmulu je kemp, kde se dá přespat. Abych to vysvětlila - Calakmul je jedno z nejvýznamějších mayských měst s nejvyšší pyramidou v Mexiku, bohužel pro cestovatele se nachází 60 km od hlavní cesty...a ten zmíněný kemp měl být asi 10 km od hlavní cesty. Hned při odbočení na cestu na Calakmul se potkáte se závorou, která říká, že se musí zaplatit za každou vstupující osobu. Nikdo tam však nebyl, tak jsme projeli touto závorou a vydali se na cestu do černočerné tmy...a doufali, že tam ten kemp pořád je. Asi po 8 km jsme se dostali k odbočce, která říkala, že dál musíme lesní cestou...přesně v tu chvíli nás začaly napadat všechny známé hororové scény, kdy se banda lidí vydává do lesa, píchnou kolo, rozdělí se, aby došli pro pomoc, a pak je všechny někdo nebo něco povraždí. Tak přesně tak vypadala cesta. Byla necelý kilometr dlouhá a na jejím konci byl pes, který na nás štěkal o sto šest. Ale jinak tma. A hrozivý, děsivý vřískot...jekot...nebo bůhvíco... Po chvilce přišel klučina, že je hlídačem kempu a že se nemusíme bát, že jsou to jen malé opičky!!!=)) (no, v tu chvíli mu asi nikdo z nás nevěřil =)).
Ukázal nám stan, kde byly nafouknuté matrace a povlečení a nabídl, že nám půjčí světlo...já s Tomem jsme byli pro, ale Francouzi byli šíleně vyděšení, tak jsme je přesvědčili, že to bude super dobrodružství spát uprostřed pustiny a nad hlavou mít vřískající opice.
Tohle byl náš stan...místo pro pět až šest lidí :-)
Vidíte ty malé opičky??? Tak ty dělaly ten příšerný randál...
22metrový posed...
Ráno v 6h jsme byli všichni vzbuzeni - jelikož přicházel den a celá džungle jej vítala - řeknu vám, že to byl pořádný randál :-). Po 10minutách byl ale klid a mohli jsme spát dál...
Později ráno, ještě než jsme pokračovali v cestě na Calakmul, jsme vyšplhali na 20m posed a doufali, že budeme mít štěstí a uvidíme přelétat tukany. Bohužel štěstí jsme neměli, Guillaume ani odvahu vylézt nahoru, a tak jsme jeli na Calakmul. Cestou jsme potkávali všemožnou zvěř - od srny po divné ptáky (barvou něco jako páv, jen bez ocasu, 2x tak velký, tlustý a pravděpodobně nelétající, když před námi utíkal). Calakmul je velké sídliště, které se ještě teď rekonstruuje. Tím nejzajímavějším na něm jsou dvě 50m pyramidy.
Jedna z padesátimetrových pyramid.
Na obě jsme s Tomem vyšplhali (Dámy, doporučuju neudělat stejnou chybu jako já-nebrat si minisukni a chtít v ní v klidu vylézt nahoru na pyramidu. Dělníci na Calakmulu byli převážně mladí kluci, kteří asi ještě moc Evropanek neviděli, a už vůbec ne v minisukni, a tak za náma pořád lezli a když jsme šplhali nahoru po schodech, tak si stoupali k úpatí schodů a snažili se mi koukat pod sukni. Ačkoli by každou ženu měl potěšit zájem chlapů, tak tohle bylo hoooodně nepříjemné. Tom se nakonec tak naštval, že po nich začal házet kameny. A světe div se, oni pak opravdu raději zmizeli =)).
Z Calakmulu jsme odjížděli už brzy po poledni, jelikož před námi byla dlouhá cesta do Palenque. Většinu z třísetkilometrové cesty jsem odřídila, ale i když to bylo vesměs rovně, doprava, rovně, doleva a rovně, tak to byl samo o sobě taky zážitek. Cesta byla desítky kilometrů rovná jak podle pravítka a i když je to hlavní cesta do Chetumalu, hlavního města Quitana Roo, tak o její kvalitě by se mnohdy dalo pomlčet. Půlku cesty jsem jela uprostřed silnice, protože půlka mého pruhu byla o 15 cm propadlá a s obříma, hlubokýma dírama, tam, kde bylo povoleno 80km/h, jsem jela stodvacet a náklaďáky mě předjížděly min ve 140km/h rychlosti. No prostě něco. Ale zvládli jsme to a k večeru dorazili do Palenque.
Jakmile jsme vystoupili z auta, tak jsme konečně pochopili, co to znamená džungle. Takovou facku jsme snad ještě nikdy nedostali. Bylo neuvěřitelné horko, dusno, vlhko...a ke všemu jsme se ubytovali v hotelu "Jungle Palace" :-). Na tuhle noc si pro nás příroda připravila ještě jedno překvapení. Pro nás první tropickou bořku. Na ten zvuk hromu nikdy v životě nezapomenu...takové rány jsem totiž nikdy neslyšela...třískalo to neuvěřitelně...a zdálo se, jako by to bylo tak 2m nad naší střechou...no prostě WOOOOOW!!!!!!
Královský palác s typickými obchodníky...
Vchod do vnitřních prostor královského paláce. Žádné světlo, žádná okna...nic...
Královská postel...v chodbě, v úplné tmě a ještě k tomu z kamene...
Pohled na celé Palenque...a nebojte, nejsem černoch...jen jsem se trošilinku opálila.
Ohromující Palenque
Ráno bylo ale krásně, a tak jsme hned vyrazili do Palenque - archeologické zóny. Je to jedno z míst, která se dostala do našich osobních TOP 5. Tady si člověk opravdu připadá, že tu nádheru skoro objevuje on sám. Všude kolem vidí jen zelenou džungli, prochází se ruinami, obdivuje vodopády...Poprvé jsme měli také možnost podívat se dovnitř královského paláce, na chodby, kterými se chodilo, místnůstky, ve kterých se spalo. V Palenque už bylo poznat i to, že strach turistů z influenzy pomalu mízí a začínají se do Mexika vracet. Tady jsme totiž poprvé potkali Čechy (a ačkoli jsme to nevěděli, tak to vypadá, že byli taky poslední, které jsme tu potkali!).
I když je Palenque okouzlující a velké sídliště, my měli v plánu na tento den ještě dvě další zastávky. Tou první byl 30m vysoký vodopád Misol-Ha. Je dovoleno se v něm koupat a vede kolem něj cestička až do malé jeskyně (tady v těch oblastech se z vás Mexičani snaží vytáhnout peníze opravdu za všechno, takže zaplatíte za 2km dlouhou cestu k vodopádům, pak zaplatíte vstupné, abyste k vodopádům mohli, a pak po vás chtějí ještě peníze za jeskyni, kde prý nic není...). Místo koupání jsme si udělali u vodopádu piknik a poobědvali, abychom měli dostatek sil na další vodopády, tentokrát na Cascadas de Agua Azul.
30-ti metrový vodopád Misol-Ha (v pozadí můžete vidět i cestičku, která vede kolem něj).
Cascadas de Agua Azul se prý chlubí jedněmi z nejkrásnějších vodopádů v Mexiku, nachází se zde kolem 500 kaskád, jejichž výška kolísá mezi 3 a 30metry. Dvouhodinovou procházku kolem vodopádů jsme zakončili v ledové vodě (njn, na Yucatánu jsme si zvykli na trošku jiné teploty :-)).
Cascadas de Agua Azul - česky: Vodopády Azurově-modrá voda
Když jsme fotili tuhle fotku, tak mi jedna paní řekla, že moje oči mají úplně stejně barvu jako tyhle vodopády.
Cascadas de Agua Azul jsou cca 60 km od Palenque, kam jsme se s Tomem vraceli, abychom se napojili na cestu skrz partyzánské území zapatistů kolem hranic Mexika s Guatemalou. Na hlavní cestu je to asi 4km a tady, na křižovatce jsme se rozloučili s našimi Francouzi. Marion a Guillaume se rozhodli, že pro ně bude lepší, když stráví v San Cristobal de las Casas 3-4 dny, než 1-2, jak jsme měli v plánu s Tomem my. Loučení bylo rychlé - za zadkem nám stáli pojicajti a sledovali nás a navíc Marion prakticky okamžitě stopla minibus (colectivos), který jel kolem a správným směrem.
A nám s Tomem začalo dobrodružství - měli jsme prázdnou nádrž a v okolí 60km nebyla benzínka. Naštěstí se jelo skoro pořád z kopce, takže jsme zvládli dojet k Palenque, nabrat plnou a vyjet. To jsme ještě netušili, že je to na dlouho, co vidíme Pemex naposledy.
Na tuhle cestu jsme se vydali ne kvůli partyzánům, ani proto, abychom se nechali zajmout nebo tak něco. Naopak měli jsme ryze turisticky zvídavé motivy. Uprostřed tohoto území, uprostřed pralesa se nachází Yaxchilán a Bonampak, naše dvě další zastávky.
Ubytovali jsme se v hotýlku hned u vjezdu do Bonampaku. Celé tohle území je obývané Indiány z kmene Lacandonů, posledního kmene, který žije mimo pohispánštěnou společnost, a i místní prales se jmenuje Selva Lacandona.
Vstali jsme brzy ráno, abychom byli v Yaxchilánu co nejdřív. Chtěli jsme se totiž přidat k nějakým turistům, aby nás loďka nestála tolik. I když jsme čekali asi 45min, žádný autobus nepřijel (a to nám v Palenque říkali, že do Yaxchilánu se odjíždí v 6h ráno, aby tam turisti v 8:30 byli!). Tak jsme ukecali cenu z 800 pesos za oba dva na 500, domluvili si prodloužení doby (normálně na vás loďka čeká 2h, na nás čekala 2h45min) a vyjeli.
Río Usumancita je hraniční řekou mezi Guatemalou a Mexikem. Široká řeka je prý obývána krokodýly a pokud byste chtěli vidět Yaxchilán už z ní, tak budete mít smůlu. Jediná přístupová cesta existuje právě po řece, a díky tomu, že není z řeky vidět, zůstal mnoho let neodhalen. A také my byli neodhaleni...byli jsme tam totiž úúúúplně sami. Za celou dobu, co jsme byli v areálu nepřijela žádná další loď...
Tohle je to jediné, co můžete z řeky vidět. Jedna jediná budova, která vůbec nedává tušit, že by tam toho mohlo být více...
Río Usumancita a na naše lodička
Nevím, zda jsme přišli špatnou přístupovou cestou, ale zavedla nás sem...to jsme ještě netušili, že jsme u zadní strany chrámu...hledali jsme nějakou "normální" turistickou cestu...a nenašli. Nicméně v pozadí můžete vidět tmavý vchod do chrámu - dá se jim projít o patro nebo dvě nahoru a vylézt na nádvoří...na to jsem ale příliš velký strašpytel (to víte, vidím pavouky i tam, kde nejsou :-)), takže jsme místo toho vyšplhali po pyramidě (opravdu vyšplhali, jelikož schody ani cesta tam nebyly...) a dostali se na hlavní náměstí Yaxchilánu.
Tohle je ten chrám...
...a tohle je ta cesta dolů :-)
Yaxchilán na nás zapůsobil okamžitě. Je to jedno z nejpůsobivějších mayských sídlišť. Dochovalo se zde mnoho stél s nádherně jasnými hieroglyfy, sochy, chrámové chodby apod. Zároveň je velmi působivé pro turisty, protože až na výjimky můžou kamkoli. Toto město zažilo svůj hlavní rozmach ve 3.-8. století, v mnoha bitvách se spojovalo s ostatními kmeny - z Bonampaku, Palenque ale i Guatemalských sídlišť. Hned po příchodu do areálu jsme uslyšeli naše staré známé opičky...vidět se nám je už ale nepodařilo.
Tohle je něco, co učarovalo mně. Pokud byste nebyli jako já - chamtiví vidět vše, tak byste toyhle troje dveře nejspíš ani neviděli. K chrámům na kterých jsou vede cesta skrz prales...prakticky neznačená. Nad hlavou vám opět vřískají opice, pod nohama pobíhají divná zvířata (viděli jsme něco mezi liškou a krysou :-))
A proč mi ty troje dveře učarovaly? Kvůli těmto rytinám. Neuvěřitelně dochovaným...i včetně barev :-)
Takhle nějak vypadala cesta na malou akropoli, na jižní chrámy i vlastně na celý Yaxchilán :-)
Ukázal nám stan, kde byly nafouknuté matrace a povlečení a nabídl, že nám půjčí světlo...já s Tomem jsme byli pro, ale Francouzi byli šíleně vyděšení, tak jsme je přesvědčili, že to bude super dobrodružství spát uprostřed pustiny a nad hlavou mít vřískající opice.
Tohle byl náš stan...místo pro pět až šest lidí :-)
Vidíte ty malé opičky??? Tak ty dělaly ten příšerný randál...
22metrový posed...Ráno v 6h jsme byli všichni vzbuzeni - jelikož přicházel den a celá džungle jej vítala - řeknu vám, že to byl pořádný randál :-). Po 10minutách byl ale klid a mohli jsme spát dál...
Chcete vědět co jsme to v těch 6h ráno slyšeli? Pusťte si tohle video...neuvidíte nic - byla ještě tma, ale uslyšíte všechno :-)
Později ráno, ještě než jsme pokračovali v cestě na Calakmul, jsme vyšplhali na 20m posed a doufali, že budeme mít štěstí a uvidíme přelétat tukany. Bohužel štěstí jsme neměli, Guillaume ani odvahu vylézt nahoru, a tak jsme jeli na Calakmul. Cestou jsme potkávali všemožnou zvěř - od srny po divné ptáky (barvou něco jako páv, jen bez ocasu, 2x tak velký, tlustý a pravděpodobně nelétající, když před námi utíkal). Calakmul je velké sídliště, které se ještě teď rekonstruuje. Tím nejzajímavějším na něm jsou dvě 50m pyramidy.
Jedna z padesátimetrových pyramid.
Na obě jsme s Tomem vyšplhali (Dámy, doporučuju neudělat stejnou chybu jako já-nebrat si minisukni a chtít v ní v klidu vylézt nahoru na pyramidu. Dělníci na Calakmulu byli převážně mladí kluci, kteří asi ještě moc Evropanek neviděli, a už vůbec ne v minisukni, a tak za náma pořád lezli a když jsme šplhali nahoru po schodech, tak si stoupali k úpatí schodů a snažili se mi koukat pod sukni. Ačkoli by každou ženu měl potěšit zájem chlapů, tak tohle bylo hoooodně nepříjemné. Tom se nakonec tak naštval, že po nich začal házet kameny. A světe div se, oni pak opravdu raději zmizeli =)).
Z Calakmulu jsme odjížděli už brzy po poledni, jelikož před námi byla dlouhá cesta do Palenque. Většinu z třísetkilometrové cesty jsem odřídila, ale i když to bylo vesměs rovně, doprava, rovně, doleva a rovně, tak to byl samo o sobě taky zážitek. Cesta byla desítky kilometrů rovná jak podle pravítka a i když je to hlavní cesta do Chetumalu, hlavního města Quitana Roo, tak o její kvalitě by se mnohdy dalo pomlčet. Půlku cesty jsem jela uprostřed silnice, protože půlka mého pruhu byla o 15 cm propadlá a s obříma, hlubokýma dírama, tam, kde bylo povoleno 80km/h, jsem jela stodvacet a náklaďáky mě předjížděly min ve 140km/h rychlosti. No prostě něco. Ale zvládli jsme to a k večeru dorazili do Palenque.
Jakmile jsme vystoupili z auta, tak jsme konečně pochopili, co to znamená džungle. Takovou facku jsme snad ještě nikdy nedostali. Bylo neuvěřitelné horko, dusno, vlhko...a ke všemu jsme se ubytovali v hotelu "Jungle Palace" :-). Na tuhle noc si pro nás příroda připravila ještě jedno překvapení. Pro nás první tropickou bořku. Na ten zvuk hromu nikdy v životě nezapomenu...takové rány jsem totiž nikdy neslyšela...třískalo to neuvěřitelně...a zdálo se, jako by to bylo tak 2m nad naší střechou...no prostě WOOOOOW!!!!!!
Královský palác s typickými obchodníky...
Vchod do vnitřních prostor královského paláce. Žádné světlo, žádná okna...nic...
Královská postel...v chodbě, v úplné tmě a ještě k tomu z kamene...
Pohled na celé Palenque...a nebojte, nejsem černoch...jen jsem se trošilinku opálila.
Ohromující Palenque
Ráno bylo ale krásně, a tak jsme hned vyrazili do Palenque - archeologické zóny. Je to jedno z míst, která se dostala do našich osobních TOP 5. Tady si člověk opravdu připadá, že tu nádheru skoro objevuje on sám. Všude kolem vidí jen zelenou džungli, prochází se ruinami, obdivuje vodopády...Poprvé jsme měli také možnost podívat se dovnitř královského paláce, na chodby, kterými se chodilo, místnůstky, ve kterých se spalo. V Palenque už bylo poznat i to, že strach turistů z influenzy pomalu mízí a začínají se do Mexika vracet. Tady jsme totiž poprvé potkali Čechy (a ačkoli jsme to nevěděli, tak to vypadá, že byli taky poslední, které jsme tu potkali!).
I když je Palenque okouzlující a velké sídliště, my měli v plánu na tento den ještě dvě další zastávky. Tou první byl 30m vysoký vodopád Misol-Ha. Je dovoleno se v něm koupat a vede kolem něj cestička až do malé jeskyně (tady v těch oblastech se z vás Mexičani snaží vytáhnout peníze opravdu za všechno, takže zaplatíte za 2km dlouhou cestu k vodopádům, pak zaplatíte vstupné, abyste k vodopádům mohli, a pak po vás chtějí ještě peníze za jeskyni, kde prý nic není...). Místo koupání jsme si udělali u vodopádu piknik a poobědvali, abychom měli dostatek sil na další vodopády, tentokrát na Cascadas de Agua Azul.
30-ti metrový vodopád Misol-Ha (v pozadí můžete vidět i cestičku, která vede kolem něj).
Cascadas de Agua Azul se prý chlubí jedněmi z nejkrásnějších vodopádů v Mexiku, nachází se zde kolem 500 kaskád, jejichž výška kolísá mezi 3 a 30metry. Dvouhodinovou procházku kolem vodopádů jsme zakončili v ledové vodě (njn, na Yucatánu jsme si zvykli na trošku jiné teploty :-)).
Cascadas de Agua Azul - česky: Vodopády Azurově-modrá voda
Když jsme fotili tuhle fotku, tak mi jedna paní řekla, že moje oči mají úplně stejně barvu jako tyhle vodopády.Cascadas de Agua Azul jsou cca 60 km od Palenque, kam jsme se s Tomem vraceli, abychom se napojili na cestu skrz partyzánské území zapatistů kolem hranic Mexika s Guatemalou. Na hlavní cestu je to asi 4km a tady, na křižovatce jsme se rozloučili s našimi Francouzi. Marion a Guillaume se rozhodli, že pro ně bude lepší, když stráví v San Cristobal de las Casas 3-4 dny, než 1-2, jak jsme měli v plánu s Tomem my. Loučení bylo rychlé - za zadkem nám stáli pojicajti a sledovali nás a navíc Marion prakticky okamžitě stopla minibus (colectivos), který jel kolem a správným směrem.
A nám s Tomem začalo dobrodružství - měli jsme prázdnou nádrž a v okolí 60km nebyla benzínka. Naštěstí se jelo skoro pořád z kopce, takže jsme zvládli dojet k Palenque, nabrat plnou a vyjet. To jsme ještě netušili, že je to na dlouho, co vidíme Pemex naposledy.
Na tuhle cestu jsme se vydali ne kvůli partyzánům, ani proto, abychom se nechali zajmout nebo tak něco. Naopak měli jsme ryze turisticky zvídavé motivy. Uprostřed tohoto území, uprostřed pralesa se nachází Yaxchilán a Bonampak, naše dvě další zastávky.
Ubytovali jsme se v hotýlku hned u vjezdu do Bonampaku. Celé tohle území je obývané Indiány z kmene Lacandonů, posledního kmene, který žije mimo pohispánštěnou společnost, a i místní prales se jmenuje Selva Lacandona.
Vstali jsme brzy ráno, abychom byli v Yaxchilánu co nejdřív. Chtěli jsme se totiž přidat k nějakým turistům, aby nás loďka nestála tolik. I když jsme čekali asi 45min, žádný autobus nepřijel (a to nám v Palenque říkali, že do Yaxchilánu se odjíždí v 6h ráno, aby tam turisti v 8:30 byli!). Tak jsme ukecali cenu z 800 pesos za oba dva na 500, domluvili si prodloužení doby (normálně na vás loďka čeká 2h, na nás čekala 2h45min) a vyjeli.
Río Usumancita je hraniční řekou mezi Guatemalou a Mexikem. Široká řeka je prý obývána krokodýly a pokud byste chtěli vidět Yaxchilán už z ní, tak budete mít smůlu. Jediná přístupová cesta existuje právě po řece, a díky tomu, že není z řeky vidět, zůstal mnoho let neodhalen. A také my byli neodhaleni...byli jsme tam totiž úúúúplně sami. Za celou dobu, co jsme byli v areálu nepřijela žádná další loď...
Tohle je to jediné, co můžete z řeky vidět. Jedna jediná budova, která vůbec nedává tušit, že by tam toho mohlo být více... 
Río Usumancita a na naše lodička
Nevím, zda jsme přišli špatnou přístupovou cestou, ale zavedla nás sem...to jsme ještě netušili, že jsme u zadní strany chrámu...hledali jsme nějakou "normální" turistickou cestu...a nenašli. Nicméně v pozadí můžete vidět tmavý vchod do chrámu - dá se jim projít o patro nebo dvě nahoru a vylézt na nádvoří...na to jsem ale příliš velký strašpytel (to víte, vidím pavouky i tam, kde nejsou :-)), takže jsme místo toho vyšplhali po pyramidě (opravdu vyšplhali, jelikož schody ani cesta tam nebyly...) a dostali se na hlavní náměstí Yaxchilánu.
Tohle je ten chrám...
...a tohle je ta cesta dolů :-)
Tak takhle malinká jsem si snad ještě nikdy v životě nepřipadala :-).
Yaxchilán na nás zapůsobil okamžitě. Je to jedno z nejpůsobivějších mayských sídlišť. Dochovalo se zde mnoho stél s nádherně jasnými hieroglyfy, sochy, chrámové chodby apod. Zároveň je velmi působivé pro turisty, protože až na výjimky můžou kamkoli. Toto město zažilo svůj hlavní rozmach ve 3.-8. století, v mnoha bitvách se spojovalo s ostatními kmeny - z Bonampaku, Palenque ale i Guatemalských sídlišť. Hned po příchodu do areálu jsme uslyšeli naše staré známé opičky...vidět se nám je už ale nepodařilo.
Tohle je něco, co učarovalo mně. Pokud byste nebyli jako já - chamtiví vidět vše, tak byste toyhle troje dveře nejspíš ani neviděli. K chrámům na kterých jsou vede cesta skrz prales...prakticky neznačená. Nad hlavou vám opět vřískají opice, pod nohama pobíhají divná zvířata (viděli jsme něco mezi liškou a krysou :-))
A proč mi ty troje dveře učarovaly? Kvůli těmto rytinám. Neuvěřitelně dochovaným...i včetně barev :-)
Takhle nějak vypadala cesta na malou akropoli, na jižní chrámy i vlastně na celý Yaxchilán :-)
Malá akropole
Pokud byste se mně nebo Toma zeptali, co nás to vlastně tak táhlo do Yaxchilánu a proč jsme tam za každou cenu chtěli, oba bychom vám řekli, že to bylo kvůli tomuto chrámu. Edificio 33 je nádherná budova na vrcholku kopce, shlížející na celé hlavní náměstí...
...nahoře na budově je "okrasná stěna" se sochou. Dá se jít i dovnitř, kde je ukrytá sedící socha nějakého boha (velikostí větší než já :-)), bohužel má ulomenou hlavu, která leží vedle...
Tuhle neuvěřitelně dochovanou stélu se Mexičani pokusili převézt do Ciudad del México, aby ji vystavili v tamním Antropologickém muzeu (kam odvezli snad všechny artefakty z Mexika, které stály za to). Indiáni říkají, že prý si to jejich bohové nepřáli a tak při převozu po vodě jim ta deska spadla a rozbila se. Proto se raději rozhodli, v zájmu zachování celistvosti desky, tam tuto stélu nechat.Po dopoledním maratonu na Yaxchilánu jsme vyrazili do Bonampaku. Další krásy, kterou stovky let ukrýval místní prales. Nebýt jedné budovy byl by Bonampak dnes bezvýznamným sídlištěm, o jehož návštěvu by turisti nestáli, protože by nestála za to. Vše ale mění jedna budova umístěná přibližně v polovině hlavní pyramidy.
Je to ta budova napravo pod střechou :-)Uvnitř této budovy se totiž nachází 3 místnosti, v nichž se dochovaly nástěnné malby. Sahají od podlahy po strop, jsou zřetelné, i barvy zůstaly zachovány a člověku až přechází zrak, když se snaží zachytit co nejvíce detailů, aby si to zapamatoval na celý život.
No, uznejte...není to nádhera?Devítikilometrovou polní cestou (po které nesmíte jet vlastním autem, ale musíte se nechat dovést - samozřejmě za peníze!) z vás tento zážitek sice trochu vytřesou, ale i tak je tato oblast Yaxchilánu a Bonampaku skvělým zážitkem. Z Bonampaku jsme se vydali zpět na pokoj, byli jsme totiž několikrát důrazně upozorněni, že do oblasti, kam jsme se chystali vstoupit, je lepší nejezdit za tmy. Vyrazili jsme proto brzy ráno...a cesta stála za to.
Tohle byla taky sranda :-)Ačkoli jsme byli pořád v Mexiku, bylo místy ve vzduchu cítit napětí, nebylo tam ani příliš vojenských hlídek (jen 5 nebo 6, ale čekali jsme jich víc), nikde nebyl Pemex, signál telefonních operátorů se taky schovával, ale jinak klid. Kdybychom nevěděli, v jaké oblasti to jsme, rozhodně by nás to ani nenapadlo. Takže jsme v pořádku dojeli k další přírodní kráse Mexika. K jezerům Lagos de Montebello. Jezer je několik, některé jsou vidět od cesty, na jiné musíte po příšerné polní cestě.
Lago Tziszao - barva i teplota vody lákaly ke koupání...počasí ovšem vůbec :-(
Lago Montebello - podle tohoto jezera se jmenuje celá oblast. Ovšem k těm nejkrásnějším a nejčistším se v žádném případě neřadí.
Lago Pojoj - je to asi to nejkrásnější jezero, jaké jsme viděliNicméně pohled na tu nádhernou barvu jezer stojí za to :-). Dali jsme si oddychové odpoledne u jezer a vyrazili na cestu do San Cristobal de las Casas...abychom se zase potkali s našimi Francouzi.
V tom kempu bych asi nespala, pavouku se nebojím,nekoušou (většinou), ale určitě jsou tam nějaké pětimetrové anakondy, které se živí chlupatými hafíky. Vodopády nádherné, jezera rovněž, ale já nevím , jestli umím plavat. Jinak pokud by jste někde zapadli, nevím neví jestli bychom našli alespoň černou skříňku.
OdpovědětVymazat